| |
Slíbil jsem, že udělám stránky, nějaké info ohledně tohoto Bloudění do pár dní, než bludičské flujdum vyprchá. Omlouvám se, nešlo to. Přiznám se, byl jsem z "průserovýho" a "katastrofálního", tak jak několik lidí toto Bloudění nazvali, celkem dlouho rozhozenej.
Ale jak prohlásil Mravenec "Bloudění se nemůže posuzovat druhej den po Bloudění". Je potřeba ztratit emoce, které při náročném Bloudění vždycky jsou. A toto Bloudění mělo být a podle ohlasů i bylo, oproti posledním lehkým nazývaných "turistickejma pochodama", naopak zase jednou těžký!
A konec konců, organizátoři prej stejně vždycky dostali a dostanou vynadáno! |
Hned na začátku bych rád upozornil, že všechny řádky na tomto webu jsou Peprníkův, tedy můj názor, pohled na věc!!! Není to názor skupiny organizátorů, kteří toto Bloudění připravovali. Špulka, Andy, Bedla, Mravenec i Šéma určitě mají svůj názor nebo to vidí z jiné strany. Takže nadávky směrujte na mne.
Po bloudění jsem měl chuť se na tyto stránky vykašlat, ale slíbil jsem, že „něco“ udělám a posléze mne hnalo přesvědčení, že je i potřeba napsat náhled bloudění ze strany organizátorů, který tuším ještě nikdo nikdy nenapsal, aby si hodně lidí uvědomilo, že připravit bloudění není až taková sranda jak se může zdát. Že naopak může rozklížit kamarádství a že hlavně nejde udělat za pár hodin. Jen pro názornost, na tomto bloudění jsem se podílel tak z 80-90% a stálo mne to více jak 400 hodin práce. A pak stačí málo, stačí špatné počasí a může jít všechno do háje. Snažil jsem se tu bez větších emocí popsat jak se příprava bloudění vyvíjela a jak se vyvíjelo bloudění z mého pohledu. V organizaci hodně spílám na Bedlu a při samotném bloudění na Višňáka za esemesky, ale kdybych nespílal nepopisoval bych to všechno z mého pohledu pravdivě. S Bedlou jsme si to vyříkali a i ty esemesky jsou v podstatě pozitivum. Kdyby jich nebylo, tak se jim teď nezasmějeme. Takže Bedlo, Višňáku a i ostatní, pokud jsem vás tam nějak záporně zmínil, berte tyto řádky s rezervou a humorem. Díky.
Taktéž jsem od Bloudění mluvil s mnoha bludiči a jsem rád, že mají na Bloudění obdobný názor. Bloudění jsem vždycky považoval za akci, kde musím být připraven si šáhnout na fyzický i psychický dno a všechno ztrpčování ze strany organizátorů brát s nevýslovným humorem a hlavně stále počítat s tím, že cíl není jistý ani na poslední kontrole. Pro mne bylo vždycky Bloudění o vysmání se sebe samému, zasmát se co jsem udělal za blbosti, když tu samou věc jiní našli, rozluštili a pak si to vyprávět s lidima na vandrech. Nikdy jsem nechápal hodnocení, tohle bloudění bylo super, tohle bloudění byl propadák. Podle čeho lze hodnotit? Podle toho, že jsem já došel do cíle? Že jsem nemrzl či nemokl? Že jsem v luštění byl úspěšnější než jiní? Věřím, jsou to subjektivní hodnocení. Osobně jsem byl například se Šumavským počasoidně drsným blouděním spokojen, i když jsme do cíle se Syslem došli až k pondělnímu poledni. Pak jsem četl canc od Hvězdičky, která byla v naší skupince (je i na stránkách) a čubrněl jsem. Ušli jsme stejnou trasu, přežili stejné vánice, stejně jsme mrzli, ale vnímali jsme to každý úplně jinak. Jako by jsme každý šli jiný vandr.
Je to o přístupu. Spílat na organizátory co všechno podcenili, přehnali, nedomysleli či objednali zoufalý počasí? Proč bych to dělal. Tak jako bych si na bloudění nevzal mapky, abych se neochuzoval o kufrování s nakopírovanejma mapkama, tak by bylo pod moji úroveň použít mobil pro získání nápovědy či nadávání organizátorům. Bloudění je, myslím, hlavně o bludičích. Zda s tužkou v promrzlých prstech dokáží luštit nebo to vzdát. Zda na fialových rtech dokáží vykouzlit úsměv či jen nadávky. A vím, že těch prvních bludičů je a bude pořád dostatek!
Není to můj nápad (slyšel jsem ho od Hynka), ale nemohu ho tu nezmínit. Co mezi bludiči vyhlásit příští bloudění, které dělá Woody jako:
"BLOUDĚNÍ BEZ MOBILŮ"
Co vy na to??? |
|
Jak jsme se k organizaci Bloudění dostali, jak se organizace vyvíjela a jak probíhalo samotné Bloudění
|
|
|
|
|
Prvopočátek této celé taškařice je ve stručné poznámce zvadla na Ralské bloudění. |
 |
Co nás vůbec vedlo dělat bloudění?
Přiznám se, s touto myšlenkou jsem si začal pohrávat po prvním přečtení zvadla na ralský bloudění. Ale ze zkušeností s organizováním všelikých víkendových akciček jsem věděl, že to znamená neskutečnou práci se strčením hlavy do oprátky. Proto jsem raději mlčel a sám jsem se do ničeho nehnal. Minimálně jsem to nechtěl navrhnout já, aby to neskončilo slovy "že když jsi si to navrhnul, tak si to udělej".
Další impuls vznikl přímo na Ralském bloudění, když jsme při luštění šifry svačili na hrázi Rybníku česko-sovětského přítelství. Ve skupince jsem tam byl s Mravencem a Bedlou, který tenkrát prohlásil: "co kdyby jsme dělali příští bloudění?". Přiznal jsem, že už jsem o tom taky přemýšlel, ale předtucha neskutečné práce mne odrázela. Což Bedla oponoval slovy: "Co na tom může být tak pracnýho? Udělat pár šifer a namalovat stouny?". Nu, dobrá. Když do toho půjdeme aspoň ve třech lidech tak se to zmákne. Podmínky, které jsou v "inzerci" by neměl být problém splnit.
Krom toho při luštění textové šifry u Rybníku č-s přátelství vznikl i prvopočáteční nápad na textovou šifru s dosazením tvrdých/měkkých íček do nějakého podobného textu: "V(í/ý)l(i/y) v(i/y)l(i/y) věnce a blud(i/y)č(i/y) na ně z v(i/y)l(i/y) v(i/y)lně v(i/y)l(i/y)"(na mapě by pak byly místa označena např.: IIYYIYIIYIYI, YYIIIYIIIYYI, atd.) a jako zátěž do batohu Pravidla českého pravopisu. Více informací je v povídání na hodině češtiny. Z tohoto se mi také v hlavě začala rodit myšlenka jednotlivé kontroly pasovat jako školní předměty a celkový námět bloudění by se mohl nést ve školním duchu. Je sice hezký nápad, ale pro nás to bude jen ztížení. Budeme muset hledat a přizpůsobovat šifry vždy tématice školního předmětu. Což může znamenat, že třeba i dobrý nápad šifry nepoužijeme, protože ho nikam nenapasujeme anebo naopak co třeba udělat za šifru na Výtvarnou výchovu? Během dalšího šlapání po Ralsku mi v hlavě vyrašil nápad i na tu výtvarku, nápad s nějakým černobílým obrázkem rozděleným na dílky s čísly, které se budou muset vybarvit a tím se získá obrázek s nějakým určením dalšího směru. Prostě známé obrázky z dětských časopisů.
Povzbuzen „úspěchem“ šifry autobusu, jsem hned po Bloudění psal Šémovi, kterého jsem osobně z naší skupinky znal nejvíce, jak to vypadá s organizací dalšího Bloudění. Bylo mi řečeno, že příští Bloudění už dělá Seyček, takže nejdříve to další bloudění, ale raději nic neslibuje.
Nebyla to sice pozitivní informace, ale aspoň se příštího ročníku opět zúčastním jako bludič, protože jako organizátor bych se pak nemohl samotného bloudění účastnit. Což mi bylo při organizaci bloudění líto nejvíce.
...
Během dalšího roku se v podstatě nedělo mnoho. Současné myšlenky na šifru češtiny a výtvarky jsem uložil k ledu. Přemýšlel jsem, že nápady na šifry pošlu Seyčkovi, třeba je použije, tak jako použil Šemík autobus. Ale nakonec jsem to neudělal. Kdyby nám to třebas příští rok odklepli, tak by naopak tyto nápady chyběly. Ale nebylo to až také mrtvé období, v průběhu roky jsem se náhodně dostal k nápadu na šifru matematiky, který už byl aspoň trochu šifrovací. Více povídání o této šifře je na hodině Matematiky.
Setkal se rok s rokem a byly tu opět Velikonoce. Tentokrát po středohoří. Počasí na drsnou akci bloudění bylo až moc pěkný a šifry byly, aspoň pro mne či naši skupinku, triviální. Což dohromady obtížnost bloudění snížilo na minimální úroveň. Hodně lidí tenkrát na jednoduchost bloudění nadávalo, že poslední ročníky jsou jen turistickejma pochodama a že na další už nepojedou. Vím, že by zde stačilo o něco horší počasí a vše by bylo na optimální úrovni. Ale počasí organizátoři předpovědět nedokáží natož ovlivnit, tak proč safra tolik nadávek?
Po bloudění jsem Šémovi poslal všetečnou otázku jak to vypadá s organizací příštího Bloudění. Odpověď byla, že za T.O.D.Č má organizaci přiklepnutou on a že nejspíše realizaci nechá na někom dalším a on bude hlavička s právem veta. Zájemců je už prý více. Takže jsem nelenil, optal se Bedlu jestli jeho návrh na organizování stále platí a jelikož jsem se po Bloudění doma flákal s vyvrknutým kolenem během večera jsem spíchl šifru Matematiky a s návrhem tématu na "školní bloudění" to poslal Šémovi jako přesvědčovací materiál. Během dalších dnů jsem Šému přesvědčoval šifrou výtvarky a první verzí vysvědčení jako camrátko. V tomto čase se optal Andy zda by nemohl dělat Bloudění s náma. Proč ne. Mravenec, který byl u návrhu dělat bloudění byl v Austrálii a jeden člověk bude ještě potřeba. Šéma proti tomu nic neměl a jak jsem pochopil původně v organizaci počítal s Léňou a Peťulí, ale když už jsme na to tři, tak nám to nechá celý a on bude hlavička s nejvyšší pravomocí. Za T.O.D.Č za organizaci prý ručí svou koňskou hlavou.
A máme co jsme chtěli, patří nám to
Na organizování jsme tedy tři - Andy, Bedla a Peprník. Já jsem sice defakto zpytlíkoval, že jsme organizaci dostali přidělenou a mezi Šémou jsem fungoval jako komunikátor, ale počítal jsem, že ve skupině organizátorů jsme si všichni rovni a každý z nás se bude snažit udělat co nejvíce. Na společných vandrech se vášnivě debatovalo co by mohlo být tématem na jednotlivé předměty, padlo spousta mlhavých námětů co a jak. A jak se budou retušovat, překreslovat mapy a jak to bludičům nedáme zadarmo a další silné řeči jak to bludiči budou mít ztížené, když toto bloudění má být těžké. Jenže pak jsme se vždy z vandrů rozjeli domů a bylo ticho po pěšině. Snad jen u peprníků se cosi klubalo na svět. Že mi s nápadama a řešením pomáhá polovička Špulka jsem se netajil. Předpokládal jsem, že to samé je i u Andyovců a Bedlovců, ale nebylo. Špulka pro mne i při jiných vymýšlených akcí byl a je člověk, který dokáže zkritizovat, pochválit, hlavně říci nové nápady nebo fyzicky pomoci při shánění materiálů. Každopádně hned tu na začátku musím říci, že Špulka nechtěla být mezi organizátory. Možná svou ženskou intuicí i něco tušila. Že se dostala na zvadlo mezi organizátory jsem proti její vůli spáchal já, protože mi bylo líto, že tam má být třeba Bedla, který do té chvíle nic neudělal.
Záludný dotaz
Asi měsíc po odklepnutí mi přišel upozorňovací mejl od Šému, že na mne odkázal Višňáka. Vzápětí přišel mejl od Višňáka s otázkou, kde budeme dělat bloudění, že má od T.O.D.Č. slíbenou organizaci dalšího bloudění a rád by ho začal pomalu řešit. Tak ať prej se s oblastí bloudění nekřížíme. No, co s tím? Přece Višňákovi neprozradím to co sami ani nevíme. Tipů na oblast jsme měli několik, ale v tento moment nebyl ani jeden jistý. Napadla mne aj myšlenka, zda Višňák neposílá tento mejl z pověření T.O.D.Č. jako zkoušku "chorobné sdělnosti", která byla jednou z podmínek dělání bloudění.
Z dotazu jsem vybruslil taktickým otočením otázky, kde chce on dělat bloudění nebo ať navrhne demarkační čáru a pak mu to odsouhlasím nebo ne. Višnák tedy navrhl demarkační čáru, která mi vyhovovala (byla i spíše v náš prospěch, protože jsme měli větší část republiky) a její průběh měl zůstat mezi námi dvěma.
...
Neuběhl ani měsíc a od Šému přišel celkem odměřený mejl, co že jsem Višňákovi všechno prozradil, protože na vandrech rozhlašuje, že ví kde bude bloudění. A že mu nikdo organizaci dalšího bloudění neslíbil.
Vysvětlil jsem jak se věci měli. Že Višňák ví kulový, když mi sami ještě nevíme, kde bloudění bude a jestli to Višňák bude rozhlašovat dál tak se mu na demarkační čáru vybodnu. Předpokládám, že Šému to uklidnilo. Můj pozdější dotaz na Šému zda je T.O.D.Č. skrz tuto kauzu na nás naštvaný byl zodpovězen, že na nás určitě ne, že jedině na Višňáka, že si za to může Višňák sám. Dobře, stejně o nic nešlo a nechal jsem to plavat.
...
Ale musím zmínit ještě druhou stranu. V srpnu čekáme na vlak v snad nejzapadlejší zastávce Dealul Ştefaniţei v severní části Rumunska. A z okna přijíždějícího vlaku na nás kouká zrzavá hlava Višňáka, který jede na Calimany. Náhoda jak Brno, prej se zrovna probudil a kouká, kde už to je. Jeli jsme spolu sice jen kousek, ale stihlo se probrat i bloudění. Prej mu organizaci dalšího bloudění slíbil Woody a pak z toho vycouval, že se jim na to může vyprdnout. Spíš se uvidí jaký to naše bloudění bude průser.
Tato poslední věta byla dobrý dloubnutí pod žebra. Chápal jsem to tak, že očekávaj jak se na to vy...... Teď teprve to byla (aspoň pro mne) výzva se na to nevykašlat a pořádně bloudění propracovat a vyšperkovat. Chtěli mít těžký bloudění maj ho mít.
Výběr krajiny
Kromě šifer se řešila i otázka, kde bude Bloudění. Vojenské prostory už došly. Oblíbené krajiny každý vandrák zná. Moje osobní představa byla krajina, která není turisticky až tak atraktivní, tudíž ji zná minimum lidí. V každé krajině je toho spousta zajímavého, stačí mít jen otevřené oči. Všeliké prognózy předvídaly tuhou a dlouhou zimu a letošní termín Velikonoc byl nejbližší jaký jen může být. Takže jsme museli hledat nějakou mírnější krajinu, kde nebude tolik sněhu. Jelikož jsem už přes léto začal tušit, že aktivita Andyho a Bedly vůči bloudění je snad jen na společných vandrech, začal jsem preferovat oblast bloudění na Dačicku, Slavonicku, Jemnicku, kterou jako rodák, myslím, dobře znám a vytyčené body kontrol bloudění jen zkontroluji zda se tam něco zásadního nezměnilo. V této oblasti, věřím, hodně chemikštejnů nezná ani Seyček s Chemikem, což jsem považoval za velké plus. Vlakem by se přijelo po trati Kostelec-Telč-Slavonice, takže by většina bludičů předpokládala, že se půjde na západ na Českou Kanadu. Což by bylo samozřejmě mylné. Během léta jsem i dohledal a zkontroloval potenciální místa, kde by mohl být cíl s vodou, a aby se dalo v pohodě dostat na trať Jemnice-Moravské Budějovice. Snad jediná nevýhoda této oblasti byla ve vlakové nedostuposti. Posledním vlakem z Prahy by jsme museli odjíždět kolem čtvrté hodiny a nevěřil jsem, že by pražáci odsouhlasili sraz Bloudění v Brně. Šance byla trasu bloudění posunout více severněji na Telčsko. Pak by se dalo z Prahy odjíždět vlakem kolem šesté. Ale Telčsko už je zase ve vyšších polohách, takže tu bude více sněhu.
Ale Andy s Bedlou vymysleli a začali si prosazovat nějakou jejich severní oblast. Na začátku září jsem už na ně vysloveně tlačil ať navrhnou trasu, kterou si pak projdeme. A pak uvidíme zda sever či jih. Minimálně budeme pro průzkum každé krajiny potřebovat dva víkendy a jakožto Andy ledvinář nemůže jezdit v chladném počasí bylo by dobré toto udělat co nejdříve. Od Andyho padly návrhy na dva víkendy po sobě v první polovině října. Pro mne v pohodě. Bedla se celou dobu neozýval a pak napsal, že oba dva víkendy nemůže, protože s Mufovou jede někam na delší vandr. Proč to, ale neřekl dřív jsem nechápal. Ale je to hlavně na domluvě Andyho a Bedlu, když si prosazují severní oblast, tak ať se snaží. Já svoji jižní oblast mohu použít kdykoliv, jen musím počkat na prosincové jízdní řády, aby nezrušili i poslední spoj do Telče. Pak bych byl v pérdeli.
První průzkumný vandr
Nakonec jedeme bez Bedlu. Andy nějakou trasu navrhnul, tak se nechám překvapit. Ani jsem se vlastně nepodíval do knížek co je tady všechno za chemikštejny, smírčí kříže či jiné atrakce. Sraz jsme dali v Hněvčevsi a přespali v Úvozu mrtvých před Chlumem. V sobotu pak přes muzeum a všeliké památníky vyrazili k vrchu Svíb, kde by teoreticky mohla být první kontrola. Svíbem, místem největší bitvy prusko-rakouské války a množstvím pomníčků jsem byl navýsost nadšen. Bludiči dostanou jen číslo kříže, takže než potkají první informační cedule budou na vážkách, jak číslo kříže zjistí a zároveň se zděsí toho vysokého čísla kříže. Ne že bych byl si liboval v morbidnostech, ale jako začátek bloudění to bude dostatečně drsný, aby bludiči poznali, že nejsou na turistickém výletu. Představa světluškoidních baterek, kde každá hledá svůj kříž byla dostatečně zvrhlou. Taktéž vzhledem k prognózám zimy jsem se nebránil této mírně vlnité krajině za Hradcem Královým, kde bude minimum sněhu a zmrzlá půda. V opačném případě hňahňající oraniště. Téže myšlenka šokovaných bludičů, že je vysazujeme hnedle za Hradcem mi byla sympatická. Názorů udělat bloudění po Praze či třeba přes sokolovské uhelné doly (takový bagr číslo třináct?) tu už byl i z dřívějška. Osobně se řídím Nevrlovskou myšlenkou, že i smetiště mohou být krásná, jen mít oči otevřené. O bloudění v uhelných dolech jsem opravdu přemýšlel, ale byl jsem měkkej něco takovýho prosazovat. Morbidita vrchu Svíb bude určitě dostatečná. Taktéž na sever od vrchu Svíb vedla nepoužívaná železniční trať, která by šla využít pro Andyho myšlenku ikstého patníku, kilometrovníku na trati, kde bludiči budou muset nejdříve přijít k trati, najít první patník, ujít sto metrů doprava či doleva a pak se vydat na správnou stranu. Ale na této zrušené trati bylo i trochu mínus, potkané čísla na patnících byly barvené (netesané či lisované), tudíž oprýskané a potřebný údaj o hektometrech bídně čitelný. Při prvním průzkumu trasy jsme šli s Andym trať jen od Hoříněvsi na východ a před 4.tým kilometrovníkem jsme potkali jen pár zoufalých hektometrovníků a kontrolu na tomto bodě jsme po čase i odklepli. Ale měl jsem špatné svědomí zda předchozí hektometrovníci nad vesnicí Benátky, kam bludiči v udaném severním směru od Svíbu mají na trať dojít, zda tam nějací patníci vůbec jsou. To by byla pro bludiče rána pod pás. Nakonec, aby mne netížilo špatné svědomí udělal jsem si začátkem ledna vandřík od Hněvčevsi se štětcem a černou barvou. Ale nakonec jsem se na zvýrazňování čísel na patnících vyprdl. Patníci tu byly až ke čtvrtému kilometru komplet a ještě by bludiči ve zvýrazněných číslech hledali nějaký smysl.
Tuším, že Andyho dalším vytipovaným cílem byl hrad Vřešťov a vrch Morava. Kilometry mrcasení se po silničkách, polňačkách byla dobrá psychická zabijárna. Chtěli mít ztížené bloudění? Maj ho mít. Odolnost bludičů musíme vyzkoušet ve všech směrech. Ještě budou rádi vzpomínat na pohodovou cestu až se budou na Zvičině probíjet po pás sněhem.
Měli jsme namířeno na hrad Vřešťov vyznačený na mapě. Ve vesničce Jeřičky jsme, ale narazili na slepou uličku a majitele pozemku. Ten nám ochotně vysvětlil, že cesta udaná na mapě už padesát let nevede (chudák až bude odhánět padesátého bludiče:) a že máme jít přes bažantnickou oboru, kde je i nějaký starý hrádek. V ten moment jsem zbystřil, páč jsem se vykašlal na předvandrovní pročítání chytrých knížek. Brána obory byla otevřená a hrádek typu chemikštejn jsme podle popisu chlápka našli bez větších orientačních problémů. Bylo to dokonalé místo pro kontrolu. Sympatické je i to, že chemikštejn není na žádných mapách. To by pak chtělo nějakou šifru, kde výsledek bude bod na mapě. Že by předmět geometrie, kde by se rýsováním dostali k tomu bodu? Vedlejší hrádek Nový Vřešťov vyznačený na mapách k tomu jen vybízel. Stačí nepřesně rýsovat a půjdou tam.
Z Nového Vřešťova jsme to ťapali na další Andyho potenciální kontrolu - vrch Morava. Ale na Moravu jsme se už nedostali, protože na hřebínku před vrcholem se jako zázrakem zjevila bouda. Bylo to právě v čas, tma nám byla v patách a začínalo pršet. Při bližším přiblížení jsme s Andym nevěřili svým očím. Byl to čtyřhvězdičkovej seník s balkónem a lavičkou. No takovejto seník nás spadl přímo z nebe, to si snad ani nezasloužíme. Jo, krásně se usínalo za zvuku deště na střechu seníku.
Ráno už bylo fajn a my jsme s trochou bloudění dorazili na kótou Morava. Triangulák tu je a iks metrů vzdálený seníček by se dal využít pro schování kazet plánovaných pro hudební výchovu. Proč ne. Další Andyho bod byly Čertovy hrady. Na mapce, ale byly vyznačeny smírčí kříže u silnice mezi Doubravicí a Zábřezím. Díky této zkratce jsme narazili i na mezník, kde dodatečně vznikla kontrola s předmětem Výtvarná výchova.
Čertovy hrady jsou pěkné místo a taktéž jeskyně "Skrýše", která se i hůře hledala sic byla na stezce. Taktéž na mapce vyznačené tři smírčí kříže nebylo problém nalézt. Vše by se dalo jako potenciální kontroly použít. Na Zvičině, jsme dali klobásu a cestou necestou dále mířili k Bystrému mlýnu. Bystrý mlýn byl jeden z mnoha možných bodů, ale bohužel se jednalo o nově opravený mlýn, takže na kontrolu nic moc. Další cesta vedla na kopec s hradištěm Valy. Já jsem šel vrchem, protože se mi opět ozvalo vyvrknuté koleno. A Andy to bral údolím prozkoumat ještě Kalský mlýn, který měl být tuším vyhořelý.
Setkali jsme se na silnici a po severním hřebínku jsme se domrcasili na val hradiště označený turistickou cedulí. Pěkný to místo. Akropole hradiště je samozřejmě na nejvyšším bodě hradiště, kde lze nalézt jen triangulák. Prostě musíme vymyslet šifru, kde nebude cílem vrchol, ale VAL.
Překonali jsme údolí na Vřesník a po pár hodinách skejsli v trampské Tetínské hospodě. Tato hospoda měla být v případě sněhových kalamit vůči Valům další kontrola. Mne se to sice moc nelíbilo, ale Andy s Bedlou tuto kontrolu stále chtěli, takže jsme se s majitelem trampem domluvili, že se v případě zájmu ozvem. On chtěl hlavně vědět, kolik gulášů má připravit. Představa byla asi taková, že za oknem bude papír s jeloustounem a další zpráva bude třeba na speciálních pivních táccích. Ale bylo tu spousta "ale". Bludiči tam budou mimo otevíračku, hospodskej nám tejden před blouděním onemocní či se na nás vyprdne, atd. Moc se mi to nezdálo, Andy si pak Tetínskou hospodu přestal prosazovat, Bedla se neozýval a předpověď kruté zimy se nakonec nevyplňovala, takže tato myšlenka zůstala pouze u myšlenky.
Přespali jsme v lese u Byšiček. Erbenovy Byšičky v kalamitní verzi bloudění byly plánovány jako poslední kontrola a cíl by mohl být někde v nedalekém lese. V neděli jsme to už zamířili na vlak do Lázní Bělohrad a frčeli zase domů.
Po prvním průzkumu trasy jsem byl pro ji použít. S jižní trasou jsem byl jeden proti dvěma a tady tu oblast znám málo, takže si ji rád projdu. Vlakově je to tu desetkrát dostupnější než dolů na jih a kalamitní varianta trasy zde byla bez problémů uskutečnitelná. Jen jsem tušil jedno mínus a to, že Seyček zdejší chemikštejny bude znát, protože z Prahy to tu je co by kamenem dohodil. Ale Šéma tu prej chemikštejny zase nezná, takže se to nuluje. Taktéž za první průzkumný vandr vzniklo spousta nápadů s napasováním šifer na jednotlivé kontroly, takže jsem jižní trasu přestal řešit úplně. Věřím, že kdyby jsme prošli jižní trasu jako první, tak se použije ona, ale severní "neznámá" trasa se díky Andyho ledvinám prošla dříve a už jsem stejně nevěřil, že po patáliích s dohadováním termínů s průzkumnými vandry vyjde čas i na jižní trasu.
Druhý průzkumný vandr
Další víkend se do této oblasti frčelo znovu. Chtěli jsme navázat na poslední kontrolu Valy odkud by se pokračovalo v případě bezsněhových Velikonoc. A i Bedla se nějakým záhadným způsobem uvolnil. Sraz byl v Horní Nové Vsi. Jenže v ten pátek se ozval první závan kalamitní zimy, kdy se i přes Česbudky přehnala sněhová vánice. Nevídáno, neslýcháno, už je to tady! Tak tu poslední část trasy snad ani nemusíme jet procházet. Andy se ozval, že do takovýho počasí nejede. Jenže mne právě vzbudil ve vlaku do Prahy, že jsem nevěděl, která bije a ani jsem mu to nestačil rozmluvit, že to je určitě jen přeháňka. Ale byla tu ještě naděje, že Andy přifrčí ráno.
S Bedlou jsme přespali v balvanovišti Kamenné hůry, kde jsme chtěli ověřit kótu Kulatý vrch. Ráno nás budí SMS sdělující, že Andy jede a dáme sraz na Krkonošské vyhlídce. No, to abychom už vstávali. K našemu překvapení se na severní straně Kulatého vrchu hnedle pod triangulákem zjevila skála. Asi to bude starý kamenolom, ale je moc pěkný. A lom ještě jako kontrolu nemáme!
Andy už na nás na Krkonošské vyhlídce čekal. Vyhlídka byla taky jedna z potenciálních kontrol, ale na vrcholu byla jen informační cedule a o kus dál stará hruška. Bedla tu hned vymyslel předmět tělocviku se schováním zpráv v koruně stromu. Ale už vidím namrzlý strom a zpřelámaný bludiče (obdoba lezení do zasněžených sněžných jam, který bylo kdysi na bloudění také o hubu) a hruška stejně byla od vrcholu celkem bokem. By se tu zprávy kromě koruny stromu špatně schovávaly. Pokračovali jsme dále přes dva smírčí kříže na hrad Pecku, který jsme měli i s průvodkyní. Sympatický to hrádek. Šlapali jsme dál na vytipovanou Máří Magdalénu. Kostelík se starým hřbitůvkem má své genius loci, zde jsme se jednoznačně shodli, že kontrola tu být musí. Další směr naší cesty náhodně vedl přes bezejmenný pahorek s lavičkou a vyhlídkou, který se přímo vybízel zde udělat kontrolu, ale uvidíme. Už těch kontrol začínáme mít vůči současně udělaným a navrženým šifrám nějak moc. No, Bedla nějak opomněl, že už při prvním průzkumu těch kontrol máme dostatečně a moje výtka, že už překračujeme maximum kontrol vůči předešlým blouděním, byla „no, tak budeme mít nejvíce kontrol“. Nechal jsem to být, je to jen průzkum trasy. Přemrcasili jsme údolí a po hřebínku jsme mířili na kótu Kazabrud. Název Kazabrud je jak jméno nějakého prince. Byl to vytipovaný další bod, ale triangulák jsme nějak minuli. Poslední vytipovaná kontrola před samotným cílem měla být „U červeného kříže“, kde jsme zjistili, že kříž označuje místo zaniklé středověké vesnice Vidovice. Následný cíl jsme vytipovali u potoků východně odtud. Potokové byli zoufalí, ale bylo suché léto, takže se není čemu divit a na jaře určitě potečou. Našli jsme tu i příjemný seník, kde jsme přespali. Ve zbývajícím nedělním čase míříme na Haklův mlýn, ze kterého zbylo velké nic a dále k potoku Zlatnice, kde jsme čuli další možný cíl. A že jo. U potoka Zlatnice v jeho nejvýchodnějším ohybu byl fajný lesnatý plácek. Tady je to lépe skryto než za Červeným křížem a hlavně tu je i teď tekoucí voda. A i jakýsi kemp s bordelem tu je. Bordel jsme pro jistotu hned odklidili na jedno zašitější místo, protože až to tu zapadne sněhem, tak neodklidíme nic a někdo se tu zbytečně pořeže. Ale pokračování potoka Zlatnice nám nedalo, minimálně na mapě značená kaplička. No ještě suprovější místo! Pramen, potok, bývalé štoly! Plácek s ohništěm. Není dilema. Snad jen, aby tu na Velikonoce ke kapličce neproudily davy s procesím. Na vlak jsme šli do horky u Staré Paky, tudíž jsme to vzali přes další kamenolom, kde bylo i další kempoviště a hlavně podezřele rozkutané místa. Vzpomněl jsem si hned na Šému se Seyčkem, na jejich achátky. Po dvou dnech mi podezření potvrdil Andy, když na webu nalezl tuto lokalitu jako známou výskytem nějakého šutříku. No, tak minimálně Šéma se Seyčkem a několik dalších lidiček, kteří tu s nima byli, to tu budou znát. A to zrovna Seyčkovi jsem chtěl udělat radost s místama, kde to nezná, bohužel. Tak snad aspoň další bludiči to tu neznaj.
Severní trasa byla víceméně navrhnuta, prošlá, místní situace u vytipovaných bodů zkontrolovaná. Musíme se holt v organizaci bloudění hnout z místa a navržení trasy teď bylo jedno z nich. Proto jsem si v tuto chvíli už nevynucoval projití jižní trasy a souhlasil. Bedla sice na vandru brblal, že svou představu o trase měl severněji ke Krkonošům, kde jsou rozsáhlejší lesy, ale argumentem proti byly očekávané sněhové kalamity, takže z mého hlediska Andyho posun trasy k Hradci jsem jen mohl kvitovat. A hlavně se měl Bedla ozvat dříve a domluvit se s Andym o severní trase. Tímto prohlášením "že on by to udělal lépe" přilil do poháru nasertivity nejen u mne.
...
...Ještě jednu veselou historku z natáčení, která k tomuto průzkumnému vandru patří...
Od kamenolomu ke stanici Horka u Staré Paky jsme to brali zkratkou po kolejích. Po kolejích jsme každý už šli samozřejmě stokrát, ale po stoprvní se chodí i se džbánem pro vodu. Hlavně, že jsme věděli, že po této trati jezdí rychlíci. Těsně před silničním kamenným mostem jsem fotil romantické zátiší s vanráky jdoucích po kolejích. Při odsunu hledáčku foťáku z oka právě po mostě přefrčel hlučící kamión a pak následovaly jen reakce první signální soustavy. Táhlý klakson mašinfírův a jak ve zpomaleném filmu postava Bedlu skákající do pravého pangejtu, postava Andyho skákající do levého pangejtu. Psica Bukvička se mi zjevila až po odsakujíce postavě Andyho. Bukvička se nerozhodně poohlížela po páníčkovi Bedlovi, ale byla blíže Andymu. Registroval jsem to už jen ve svém letu do pangejtu. Bukvička se rozhodla uhnout na Andyho stranu. Ale tak laksně, že jsem ji za mého neřízeného skoku do kopřiv viděl vejpůl nebo minimálně bez ocasu.
Uf, nemuselo to dopadnout dobře.
V nejbližší knajpě v Horce jsme to zazdili několika paňákama a rozjeli se zase domů.
Porovnání s předešlými blouděními
Šéma s oblastí souhlasil, protože kupodivu z těchto míst znal jen lom s achátky. Máme vytipováno asi dvacet míst pro kontroly a zimní sněhovokalamitní zkrácenou variantu. Super. Dal jsem si tu práci a prošel všechny mapky předešlých bloudění, kterých jsem se účastnil a změřil vzdušnou vzdálenost trasy. Přesný výsledek tu už po ruce nemám, ale co lovím v paměti nejkratší bloudění bylo bělokarpatské - 36km vz.č., nejdelší šumavské 48km vz.č. (tam jsme ještě tenkrát na Křemelný všechny body neobcházeli, takže to bylo asi ještě o něco více). Orientoval jsem se hlavně podle jesenického bloudění, kde bylo hodně sněhu - kolem 43km vzdušnou čarou. Naše oblast žádné super převýšení nemá, takže když se budeme držet v těchto mezích nic nemůžeme pokazit.
Naše "letní" trasa, když už jsme se sněhem nepočítali nakonec byla 43.7 - 47.2km vz.č. podle výstupní stanice. Po vynechání nejvzdálenější výstupní stanice Všestary, která byla počítána pro Indyho a s vynecháním poslední kontroly se to zkrátilo na 38.5 - 40.7 km vz.č. což je jedno z nejkratších Bloudění. A dokazuje to prej i to, že trasu ušel stařičký šerif Woody:)
Taktéž jsem si spočítal kolik tak bývá šifer. Průměr se pohyboval na 10.75 kousků. Nejnižší počet za mou éru bloudění byl osm na Boleticích, nejvyšší na Ralsku a Šumavě(tady nevím jestli jich nebylo více) a to po třinácti kouskách. Se třinácti kousky jsem počítal i u nás už jen z důvodů tohoto magického čísla a počtu kolonek na vysvědčení. Ostatně stejně nejvíce záleželo kolik šifer vymyslíme a ne, že si to nějak naplánujeme. Ale nakonec jsme udělali předmětů čtrnáct. Čtrnáctou Vlastivědu si defakto vymohl Bedla, protože já už jsem byl v únoru tak vyšťavenej, že jsem se s ním neměl sílu dohadovat a Šéma konec konců proti tomu nebyl. Podle mých výpočtů /rychlost chůze, jedna hodina na kontrolu a další faktory/ to už vycházelo na hranu, ale ještě schůdně, že včas do osmé hodiny do cíle dorazí jen nejlepší skupinky, ti lepší do půlnoci. A ti co to nevzdaj do rána. Můj odhad do půlnoci byl tak 10-15 lidí. Má to být těžké bloudění, tak běda jestli se nějaký bludič v cíli objeví v neděli před šestou hodinou!!! Bloudění není vycházka na Kokořín či pohodový vandřík, kdy se chrupe do desíti a po šestej se už vegetí v hospodě!!!
Místo srazu & ředitelování
Ale to jsem předběhl vývoj organizace. Je listopad a kde jsou všechna Bedlova a Andyho nadšení jak budou dělat šifry, retušovat mapy! Opětovné ticho po pěšině. Bedla se raději neozývá i když jsme mu už z trucu přiklepli tvorbu zvadla, protože je největší psavec a k šifrám se nehlásí. A Andy už přes čtyři měsíce tvoří chemii. Ale Andy aspoň reaguje a zkouší luštit, hodnotit a připomínkovat mnou poslané šifry. Taktéž to byl Andy, kdo se koukl na web, našel základní školy v Praze a navrhl několik škol v oblasti Smíchovského, Vršovického nádraží. Když už jsem u místa srazu ve finále podle nových prosincových jízdních řádů nám vlaky na Hradec Králový začaly jezdit místo ze Smíchova z Vršovic, takže jako nejpříhodnější škola byla nakonec ta vršovická, kousek od nádraží. Tamní parčík před školou je sympatický, aspoň se nebudeme míchat s civilistama někde na úzkém chodníku. A jak se říká, že pod lampou je největší tma, bude to polovině bludičů podezřelé a budou minimálně počítat s přesunem na hlavák. Což se ukáže jako zcestné. Na Andyho proto spílat nemohu sic jsem od něj očekával větší angažovanost, když se sám do organizování bloudění chtěl přidat.
Když jsem byl pak začátkem prosince se Šémou na vandru, říkal mi, že je to normální, že se k organizování bloudění vždycky hrne spousta lidí a pak postupně odpadávají. Na jednu stranu mne tím uklidnil, na druhou stranu zneklidnil, protože v případě odpadávání zbudu na dělání bloudění jen já se Špulkou, která ač nebyla organizátor aktivně vymýšlela a pomáhala jak se dalo. Na druhou stranu jsem nechtěl do organizování zasvěcovat další lidi, protože tím by se zvýšilo riziko úniku informací. Krom toho, protože jsem komunikoval se Šémou a Šéma mi věřil nemohl jsem se na bloudění jako ostatní vykašlat, díky čemuž jsem se defakto dostával do role někoho, kdo má vše na starost. Dostal jsem se kam jsem nechtěl. No, až na ředitelskou pozici. Sice jsem na zvadlo původně chtěl psát jako ředitele Šému, ale on se sám navrhl jako "školní inspektor" a ředitelování přiklepl mne. A měl jsem to. Takto jsem se dostal k ředitelování. To je tak, když se člověk něco snaží dělat poctivě a je z něho hnedka ředitel.
Zvadlo
V prosinci se toho moc neudálo. Já se Špulkou jsme řešili dále šifry podle toho jak přicházely nápady, přes Vánoce u rodičů jsem dodělal popisky na pásky kazet a.... Vlastně událo. Šéma se před Vánocema začal poptávat po zvadle, které chtěl mít do konce ledna pro uzávěrku Puchejře. Optal jsem se tedy Bedlu zda něco má. Výsledek záporný. Si už dělá prdel, se na něho vůbec nedá spolehnout! A to maj s Andym na Novej rok snad na dva tejdny odjet do Istanbulu. Začíná se to nějak hrotit. Ale byl tu ještě jeden člověk Mravenec, sic zrovna na opačném konci zeměkoule, ale na počítači umí a nějaký zvadlo v grafice do kupy určitě dá. Mravencovu osobu jsem původně chtěl šetřit, jako člověka organizováním naposkvrněným a bloudění znalým, na luštění, kontrolu a zhodnocení šifer, ale teď už snad jiná možnost není. Inspektor Šéma s tím souhlasil. Ale Mravenec se hned v Novém roce ozval, že na svém australském noutbuku žádný normální grafický soft nemá a že může pomoci snad jen s texty. Ale abych se tu neopakoval. O peripetiích se zvadlem je více psáno v samostatné stránce v následném odstavci "Všelikých věcí k bloudění".
Pokud se zvadlo někomu nelíbilo měl smůlu anebo včas měl udělat svoji verzi. Šéma zvadlo odklepl jako povedené. Sice později, že pro vytisknutí v Puchejři bude muset být ořezané, což jsem zprvu nepochopil a hlavně jsem s tiskem v Puchejři nějak vůbec při tvorbě zvadla nepočítal. Puchejř je na stojatou A5 a já jsem tedy zvadlo blbě udělal naplocho, čímž by zde bylo zvadlo maximálně tisknutelný na plochou A6. Samozřejmě jsem se pak snažil vytáhnout informace v jakém rozlišení Puchejře tisknou a zkoušel jsem si to sám vytisknout v tomto rozlišení. Jen nejmenší texty zvadla byly na hranici čitelnosti. Tudíž si myslím, že to bylo OK. No, čert vem zvadlo, který už je ve frcu a upravovat ho už nelze. Nechám to na dohodě Šému a Tonyho.
Když jsem pak ve schránce našel Puchejře samozřejmě jsem hledal zvadlo na Bloudění. V Puchejři byl použit nejvýraznější symbol tohoto bloudění „žáček s aktovkou vesele mířící k rozcestníku“ a text s potřebnýma údaji. Ju, byl jsem spokojen. Bál jsem se textu bez obrázku. Musím pochválit Šému, Tonyho, grafiky z Puchejře, že to udělali takto. Líp to snad pro tisk vypreparovat nešlo. Díky.
Finišování
Sic ze mne spadl velkej šutr s nápisem zvadlo, ale další kameny se hrnuly sami. Jeden z velkých šutrů měl nápis přeaktivní Bedla, který se začal do bloudění angažovat v půli ledna. Nemyslím to ve špatném smyslu, bylo fajné že konečně začal něco dělat. Ten balvan pro mne spočíval ve vysvětlování celé historie, současné situace, protože Bedla mejly týkající se bloudění nečetl a logicky nechtěl číst stovky mejlů, kde se řešilo co, kde, proč a jak. Ale pro mne to byly desítky hodin vysvětlování, zdůvodňování a hádání se proč, co a jak by on udělal jinak. To bylo poslední co jsem v tomto čase potřeboval. Prostě už jsem neměl sílu oponovat, dohadovat se, usměrňovat megalomanský nápady. Bedla mne osobně, ač ho beru za jednoho z nej kámošů, doháněl k šílenství, že jsme se i jednou na vandru kurevsky pohádali. Tenkrát mi začalo hlavou vrtat jestli nás to Bloudění nakonec nerozdělí. Moje nádrž nasertivismu dávno přetekla a svou nasraností už jsem začínal mrzet sám sebe.
Poslední měsíc byl hodně překotný, že už si zpětně ani pořádně nevybavuji co a jak se řešilo za sebou. Dodělávali se šifry, jejichž příběhy jsou popsány v samostatných kapitolách. Dolaďovaly se poslední detaily, aby vše potřebné bylo hotovo pro značení dva víkendy před blouděním. Práce nad hlavu. Ono už jen samotné roztřídění šifer do pytlíků je dobrá pakárna, nad kterou jsem strávil dva večery. Tentokrát mne dostal pro změnu Andy s chemií, kterou jsem v rychlosti sestavoval a tiskl hodinu před odjezdem na značení. Andy s děláním věcí na poslední chvíli prostě nezklamal!!!
Malování stounů
Konečně se jelo značit. Já sice s nějakým bacilem, na kterýho nezabíral ani česnek, ale musel jsem jet. Pro mne to byl zlatý hřeb za celoroční snahou a příslib, že to už brzo bude za náma. Andy ještě překontroloval bezchybnost chemie a rozpytlíkoval si ji. Vyráželi jsme ze Sadovej a přespali na Svíbu v seníku. Nechtěl jsem značit za tmy, aby jsme něco nepřehlídli. Ráno nás ze seníku vyhodil myslivec. To je dobrý, dřív bludiče po vojenských prostorech honili vojáci, tady je budou stíhat myslivci:) Celé dopoledne jsme běhali po Svíbu a vybírali pět nejvhodnějších pomníčků. Čísla na pomníčkách jsme nakonec nijak nezvýrazňovali. Na pomníčkách čísla byly sic kolikrát hodně nevýrazný. Jen na kótě Svíbu u velkého pomníku byly čísla dvou pomníčků vůči mapce prohozeny, aspoň nějaké zmatení. Pomníčky jsme vybírali v různých částech Svíbu, aby bludiči byli nuceni hledat ve své oblasti a nebrali zprávy z jiných míst. Pro bludiče to bude znamenat správně se zorientovat do své oblasti a tam najít ten svůj křížek, pomníček. Chtěl jsem původně stouny malovat na stromy aspoň ze dvou stran, aby byly lépe viditelné a v případě námrazy, aby byl viditelný aspoň jeden. Ale byl jsem přehlasován. V námrazu jsem sám nevěřil a tyhle stouny prej svítí jak žárovky a že to bludičům zadarmo dávat nebudeme, ať trochu hledaj. Budiž. Při poledni jsme to vzali přes Hoříněvskej zámeček, načmárali stouna na IV. kilometru trati a překodrcali jsme nekonečnou deprimující cestu na chemikštejn.. Na Starém Vřešťově dali sváču, načmárali stouna, poschovávali šifry a zatloukli infoceduli. Zde jsme se s klukama rozdělili. Kluci šli lesem přímo na kótu Morava a já jsem se šel mrknout ještě na nedaleké Vřešťovské hradiště a smírčí kříže ve vesnici Sedlec. Sraz byl v Lanžově, kde byl zajímavý kostelík a za vsí směrem k Moravě ještě zajímavější kaple. Mířili jsme dál na hraniční mezník, kde byla další kontrola. Najít ho nebyl problém, ale následně cestou k Zábřezí jsme zjistili, že do lesa vede ještě jedna cesta a na mapě je to cesta, kde máme zakreslený mezník. No, a máme první zádrhel. Znamená to překreslit mapku, vše znovu vytisknout a někdo z nás si bude muset do Velikonoc udělat výlet na Moravu, aby vyměnil mapky. Udělat to musel Andy nebo Bedla, já to mám nejdál a na Moravě jsem zprávy neukrýval. Nakonec se nabídl Andy. Zmákl to pak v týdnu před blouděním, kdy přes severní Čechy proběhla první sněhová přeháňka. Ale aby to bylo trochu drama Andymu se nepodařilo najít jeden pytlík se zprávama a urgentně chvátal do Lanžova na bus. No, ještě, že jsem pytlíky se zprávama popisoval a čísloval, takto jsme aspoň mohli upozornit, že na Matematice mají bludiči zprávy brát jen z nepopsaných pytlíků.
Naše cesta nevedla na další kontrolu Čertovy hrady, protože tuto kontrolu a další dvě vyznačíme v pátek před blouděním. Netroufal jsem si tam nechat palmu, rozcestníky a kazety dva týdny před a udělat to po výsadku bludičů nešlo, protože takové vlakové spojení nebylo. Místo toho jsme to obklikama přes tvrziště Sluníčko a několika smírčích křížů brali na hradiště Valy. Vzdálenostně vůči trase bludičů jsme si to nijak nezkrátili, naopak jsem šli většinou mimo cesty po rozblácených polích. Ale cestu jsme i nijak nehrotili, nejdeme přece Bloudění, Andy byl po zimě fyzicky KO a já jsem už skoro nemluvil. Horkej grog ve Zdobínské hospodě na můj krk bodl. Další dopoledne jsme skejsli hledáním tvrziště "Sluníčko". To je tak, když se někdo nekoukne do chytrejch knížek a věří mapám, kde je to blbě zakresleno. Na Valy jsme se proto vydrápali až v poledne. Další kontrola byla ve starém lomu na přejmenovaném Nízkém vrchu. Bedla to od Valů bral po vrstevnici a já s Andym a zatoulanou zmatenou Bukvičkou bez páníčka, přímo přes údolí. V lomě jsme nakreslili flek, poschovávali zprávy a po odpočinku překecali vyšťaveného Andyho, aby došel aspoň do hospody do Pecky. V Pecce už jsme byli za tmy. No, kdyby jsme byli bludiči, tak by jsme do půlnoci mohli dorazit. Ostatně máme půldenní skluz se značením stounů na Svíbu a hledáním tvrziště. Krom toho se celkem slušně flákáme, plno přestávek, na každej kontrole se aspoň hoďku mrcasíme, každej večer v knajpě. Tak to nebude zase tak strašný ujít. Přespali jsme v lese u Máří Magdalény. Stouna na hřbitově a zprávy jsem chtěl ukrývat za světla.
Dopoledne jsme se domrcasili na hřbitov. Zde jsme se trochu nepohodli s nakreslením stounu. Byl jsem za, aby byl stoun viditelnější, ale nakonec jsme ho nakreslili na vnitřní hřbitovní zeď za křoví, aby varovnou ceduli nikdo nesebral a zprávy jsme mohli poschovávat u rozpadající se márnice. OK. Další kontrola na námi pojmenovaném pahrbku "Lavička" proběhla bez diskuzí. Pro nás i pro bludiče už zbývala poslední kontrola U červeného kříže, kdy bývala zaniklá ves Vidovice. Hotovo. Pak už jsme to brali po cestě na vlak do Borovničky.
Dva týdny před Blouděním
Super. Značení máme za sebou. Teď budu mít chvilku času došperkovat žákovský, vysvědčení, projev ministra, udělat mapku pro zakreslení tras bludičů, transparenty. A flašinet na Zlatou horečku.
Na Zlaté horečce spousta lidí vyzvídá zda ten čínskej slovník maj shánět, o jakou čínštinu se jedná. K čemu by potřebovali pastelky a walkmana, atd. Dobře jsem se tím bavil. Prozrazení cíle některým osobám, které se jali zúčastnit Bloudění s bolavým kolenem či s mrnětem v kočárku, bylo s ministrem a inspektorem školství vyřešeno tak, že já udělám několik obálek s celkovou mapou bloudění a v případě krize si pak na trase zavolají Šémovi, který jim podle situace cíl prozradí. Mám tedy další práci s mapkama. Je toho ještě dost co dělat a hlavně nic nezapomenout doma. Seznam potřebných věcí se už blíží ke stovce.
Poslední dny před Velikonocema začínají přicházet špatné zvěsti o sněhových Velikonocích. No, to není moc dobrý. Samotný bloudění máme udělaný na horní hranici obtížnosti a teď po zimě bez sněhu, kdy poslední dny je to na plavky přijde sněhový hujer jak na objednávku. Ale zůstával jsem optimistou, určitě to nebude se sněhem tak strašný. A i kdyby na Zvičině napadlo půl metru sněhu, tak pořád by se to obtížností a vzdáleností rovnalo Jesenickému sněhovému bloudění. A bludiči nejsou žádný vořezávatka, ne?
Doznačování posledních kontrol
Pro mne bloudění už začíná ve čtvrtek. Špulka prej přijede v sobotu do cíle podle toho jaký bude počasí. Ještě jednou jsem zkontroloval vybavení baťohu, který se blížil váze pytle cementu a jak soumar vyrazil na nádraží. Jenže chyba lávky. Rychlík do Práglu měl půl hodiny zpoždění. Ale chlácholil jsem se tím, že rychlík na Hradec by měl čekat na jinej rychlík 15 minut což bylo pořád stíhatelný. Kulový, pražští nádražáci kašlou i na vlastní předpisy. Do Hradce jsem se dostal další rychlíkem, ale na Dvůr Králový mi to jede až ráno. Nu, což. Andy má přijet stejně až ráno a já v Hradci aspoň pokecám s bývalým spolužákem Arnym, kterému jsem vezl flašinet ze Zlaté horečky, páč jsem od něho měl zapůjčený kazeťák na kliku. Nádražní nonstop to jistil. Hlavně, že jsem se s touto krávou na zádech nemusel tahat a v tomto marastu se zašívat někde za nádražím.
Ještě před svítáním vyzbrojen Redbully vyrážím na vlak do Dvora Královýho. V Jaroměři přistupuje Andy. Ve Dvoře Královým vystupujeme do regulérní zimní krajiny. Tý vole, ten bílej humus padá pořád dál. Sníh mám rád, toto je snad poprvní, když jsem pro sníh použil tento výraz. To nás bludiči stáhnou z kůže. Ale on asi žádný nedojde, tak se není čeho bát. Pod těžkým baťohem s vočima jak baterky se komíhám do kopce. Je to bída, fungovat po probdělé noci už není jak za mlada. Můj optimismus se zlepšuje po odebrání první várky soumarského nákladu. Palma s opičákem je super!!! Původní soušku z podzimu jsme sice nenašli, ale využili jsme přelomený kmínek smrčku, který jsme mačetou doupravili pro naše potřeby. Sněhem a vánicí ťapeme dál. Andyho jsem přesvědčil, že to vezmeme přes nedaleké tvrziště Zátluky. Na další odbočku ke smírčímu kříži u vesnice Horní Dehtov už nezbýval čas ani nálada. Jeskyni Skrýše jsme chvíli hledali. Je to dobrý, bloudíme tu už sami:) Andy šoupl igelitku s kazetama do jeskyně a na vyhlídnutý strom jsme přidělali rozcestník. Jen jak tak koukám ty hliníkové pásky jsou jak pěst na oko. Měl jsem je aspoň nabarvit nahnědo. Pozdě. Každopádně mlátit rozcestníky hřeby přímo do stromu jak to dělá KČT se mi nechce. Joj, bágl mi zlehkl o dalších deset kilo. Teď už jen rozmístit zprávy ke třem křížům a hurá na vlak do Bílý Třemešný. Dokonce nám zbylo i patnáct minut na polívku v hospodě u nádraží. Pohoda. Frčíme do Práglu na sraz.
Na srazu
Do Prahy jsme s Andym přijeli celkem brzo a do hodiny "H" jsme měli ještě času dost. Zašli jsme proto na dlabanec, aby jsme krátili čas a nervozitu jak před zkouškovým. Ale už po páté nervózně stepujeme před vršovickou školou. Před prvníma příchozíma lidičkama v podezřelém oděvu si sami oblíkáme náš připravený háv. Já staré sáčko s nápisem ředitel a ukázkovým yellowstounem na zádech. Andy jako správněj chemikář a kantor výpočetky bílej plášť a klávesnici do ruky.
Tuším, že první přišel Větvička, který si postěžoval na výluky na Jaroměřské trati. Andy hnedle přitakal čímž Větvička zbystřil "né, že bloudění bude někde tam a pojedu to zase nazpátek". Andy to takticky zahrál do autu, že je od Náchoda a že tam taky často jezdí. No, bylo to o chlup.
Příchozí si hnedle fasují žákovský. Nálada je optimistická, srandičky, srandičky. Jo, srandičky přejdou. Snad už tu jsou všichni. V šest něco, při soumraku ministr školství Woody přečetl proslov, který viděl poprvé. Woody jeho improvizovaný proslov zmákl na jedničku. Následně jsme bludičům sdělili všemožné důležité informace, které jsem měl sepsané na papíru a po hromadném fotu že bude následovat přesun na nedaleké Vršovické nádraží, kde se teprve dozvědí kam si maj koupit jízdenku.
S prozrazením cílové stanice jsme bludiče chtěli trochu potrápit, proto jsme jméno stanice začali říkat po písmenkách. U prvního písmenka "H" bylo ještě hodně možností. U druhého písmenka "Ň" už jen někdo vykřikl "Hňahňa". Hňahňa to není! Asi to byl Větvička, který při "HNĚVČ" uhádl, že jde o Hněvčeves. Jóóó, správně. Z davu od té samé osoby se ozvalo "nééé". Přestup bude v Hradci Královým. V tu chvíli ještě spousta lidí věřila, že se jede do Krkonoš či na Broumovsko, protože stále nevěděli, kde se stanice nachází či nemohli uvěřit, že je vyhodíme hned za Hradcem Královým. Jo, i roviny maj svý kouzlo.
Vlak začíná ve Vršovicích, takže jsme zabrali poslední vagón pro sebe. Po čase Andy s Bedlou a "učitelským zápisníčkem" začali obcházet bludiče, kteří si měli udělat skupinky a z jejich žákovských si opisovali potřebné informace jako název skupinky, jména bludičů a kontakt na skupinku pro případ průserů. Výsledný počet oveček byl 56 kousků i s Woodym, který se rozhodl absolvovat bloudění (poprvní!!!) až cestou do Hradce. No, je to dobrá účast i přes zoufalou předpověď počasí.
V separé na chodbičce jsme pak počali roztřiďovat obálky a výstupní stanice. První výstupní stanici jsme zrušili, protože Indy nepřijel. Měl jsem to předpřipravený, takže to šlo jak po másle. Obálky pak šli do rukou vedoucích skupinek. Od Woodyho jsme tam na místě obdrželi pochvalu za nápad zrcadlově převrácené mapky a vyhrání si s detailem znaku T.O.D.Č. na obálkách. V Hradci jsme se nasáčkovali do motoráku a upozornili bludiče, že se nemaj moc rozbáglovávat, protože první skupinka vystupuje za deset minut. Teď už i poslední optimisti pochopili, že si neděláme prdel.
Výsadky bludičů
Bludiči, jak jsme předpokládali, byly z výsadku hnedle za Hradcem dostatečně šokovaní. Trochu mi jich bylo líto je vysazovat do toho deště. Déšť je horší než padající sníh, který tu byl ráno. V posledním výsadku se ještě někdo ozval a kam dál jedeme my? Nenapadla mne jinčí provokativní odpověď než, že jedeme do nejbližší hospody. Vlak nás vyhodil v Ostroměři. Přestalo pršet a najít nejbližší hospodu nebyl problém. Ale plánované zapití „tak už to máme za sebou“ se nekonalo. Jiný tahoun v hospodě nebyl a já jsem byl po včerejší probdělé noci totálně KO. Bedla tu prej kdesi za vsí nedávno spal pod nějakým přístřeškem u nějakej stodoly. Má to bejt kousek, jdeme spát. Je kol půlnoci. Mraky se roztrhaly a na obloze šajnil Měsíc. Aspoň, že to počasí se umoudřilo. Předpokládali jsme, že bludiči to ještě nezabalili a jsou na cestě. Což bylo i trochu mínus, možná jsme jim měli říci, že je líp spát v lese za první kontrolou, pak že to až ke třetí kontrole bude zoufalost se někde ubivakovat. Ale nemá cenu si dělat starosti, však oni si poradí, umět přežít musí i bez lesa.
Měsíc šajnil. Konečně jsem zase jednou usnul bez nočních organizačních chmur. Spalo se dobře než kolem páté hodiny ranní zabzučela semeska na Andyho mobilu. Spolkl jsem nadávku proč aspoň na noc ten mobil nevypne. Že by první průser? Je to od Šemíka? Ne, od Višňáka. Co sakra Višňák v tuto dobu chce? Andy jako by to ani nechtěl nahlas číst: „tak to jste tohle bloudění totálně posrali“. Nechápal jsem. Proč tohle píše Višňák, kterého jsem považoval za pohodáře? Na Andyho dotaz jestli mu má zavolat jsem odvětil, že ať to nechá bejt, ráno moudřejší večera. Ale dilema v hlavě vrtalo dál a o spánku už se mluvil nedalo. Nepomáhalo ani uklidnění, že jestli teď spí někde v mokrým voraništi za druhou kontrolou, tak maj důvod nadávat. Ale pořád jsem nechápal důvod k posílání nasraný semeseky. Prostě dávat telefény kamarádům na bloudění je blbost.
Sobota
Ráno mezi mraky svítilo i slunko. Bylo chladno, ale slunko dodávalo optimismu. Tak snad i Višňák bude optimističtější a nebude prudit. Razili jsme dál přes Ostroměřské hradiště, za ním jsme se rozdělili. Já jsem si udělal odbočku na Konecchlumské hradiště a kluci šli přímo do Šárovcovy Lhoty, kde měl být sraz v hospodě nebo na vlaku. Sice počasí není nejhorší, je podmrakem, sem tam vysvitne i slunko. Ale několik čísel sněhu, které napadly předchozí den, tálo a kdo neměl pořádně naimpregnované boty, jako já, zaplakal. Ještě se měl přidat déšť se sněhem a bude to dokonalé hujerovité počasí. Ale i tak je to dobrá zkouška odolnosti bludičů.
Domrcasil jsem se do Šárovcovy Lhoty. Hospoda byla zavřená. Kluky jsem našel v čekárně nádražního domku, kde jim místní nádražák vyvářel kafe. To sou teda fajnosti! Dobří nádražáci ještě nevymřeli! Taky jsem hned jedno dostal:) Vlak jede za hodinu a kluci mi doporučili se juknout ještě na nedalekou bývalou pec na pálení vápna. Pěkná, jak staré pece ve vápenkách na Českým krasu. Je opět obecná pohoda. Doufám, že i bludiči jsou v pohodě. Teď by ti lepší teoreticky mohli být kolem matematiky, výtvarky. V kafovém opojení jsme se vypaprčili před nádražíčko a málem jsem v čekárně nechal Seyčkovu kytaru, kterou jsem dostal na hlídání. Safra, to by mne Seyček neměl moc rád. Ve Starej Pace jsme čas na přestup strávili outratou a konverzací s pěknou slečnou kioskářkou a těšili se do známé knajpy v Horce u Staré Paky. Kiosek na křižovatce, kde jsem na podzim zazdili druhé narození po nepřejetí vlakem byl zavřený. Jaká škoda. Najít další putiku nebyl problém. Stmívalo se a ještě nebylo ani šest hodin. Zimní čas byl ještě znát. Objednali jsme pívo a dohadovali se kde tam mohou bludiči být. Ti nejlepší jsou snad už na doporučené osmé kontrole Vlastivědě. Ti lepší tak na šesté, sedmé kontrole Přírodopisu, Hudebce.
Donesli nám konečně pívo a zvonil Andyho mobil. Prej Višňák. Třeba se nám chce omluvit napadlo mne žertem. Z Andyho kukuče jsem pochopil, že o omluvu nepůjde a mobil mi předal. Z telefonu se ozvalo „kdo má ty zkurvený tečky hledat“. Ušní bubínek mi kupodivu nepraskl, stačil jsem zmateně říct „jen hledej.......“. Větu jsem nedopověděl, na druhém konci se to odmlčelo. Od Andyho jsem se dozvěděl předešlou větu: „Si strčtě brouka do prdele“. Jsem Višňáka nepoznával. No, zas tak ho neznám, ale proč? Jsou na Přírodopisu. Pravda, nevědí, že do doporučené osmé kontroly jim chybí asi 4km plus čas na kontrole Hudebky, ale i tak jsou na špici. Tak proč takto prudí? Co tím sleduje? Že mu Woody zamítl další bloudění, když v květnu prohlašoval, že ví, kde bude letošní bloudění?
Donesené dobré pivo najednou zkyslo a nálada klesla pod bod mrazu. Bedla s Andym chtěli hned jít na kemp ke kapličce, aby jsme se stihli dobře připravit na bludiče. Co blbnou? První bludiči dojdou zejtra v tuto dobu, na přípravu je tedy času dost! Se tam chtěj užírat? Pokud maj černý svědomí, že na bloudění dlabali, tak teď už to každopádně nedoženou. Bedla si do mne rejpnul, že musím chlastat, když teď jde o nejvíc. Bodl si do vosího hnízda, co teď chce kurva dohánět, když na celý bloudění dlabal!!! Odešli jsme z hospody. Kluci šli nejbližší cestou na kemp, já to vzdal zkratkou prodlužovačkou přes 4km vzdálenou benzinu. Aspoň jsem mohl být sám a rychlá chůze ze mne dostala nasranost. Už z toho bloudění blbnu a chytám na první šlápnutí. Na benzince jsem se z televize dozvěděl, že někdo v Krkonoších zahynul pod lavinou. Tak daleko snad žádný bludič nezabloudil. Ještě to by nám chybělo a šel bych si to hodit. Se zásobou pitiva jsem se za tmy přemrcasil přes hřeben ke kapličce, kde už Bedla s Andym měli ležení, ale oheň žádný. Jak na funuse. Andy šel spát, ale Bedla se aspoň chytnul na rozdělání ohně.
Neděle, čekání na bludiče
Se svítáním mne probudil divnej hlomoz. V popelu ohniště ještě doutnali oharky a Andy s Bedlou byli na nohách a hodlali pokácet celkem nedalekou soušku vzrostlého stromu. Ranní ptáky mám nejradši! Při vzdáleném řezání pily jsem znovu usnul. Ale něco mi nedalo spát, po půl hodině jsem znovu mžoural na jejich počínání. Svědomí hlodalo, měl bych jim aspoň pomoc. Ale to co mi asi nedalo spát byla výška stromu a směr, kterým se ti dva dřevorubci chystali strom svalit. Několikrát jsem propočítal výšku stromu a mou vzdálenost od stromu. Asi to sem nedopadne, ale stačí ulomená haluz a jsem vejpůl. S leností přemístit se jsem bojoval do té doby než jsem uslyšel první praštění dřeva. Najednou jsem byl čilej. Dřevo sice zapraštělo, ale špica stromu se zaklínila v korunách sousedních stromů. Na podtržení stromu už byl potřeba traktor. No, byl to netradiční budíček.
Celej den jsme pošmrdlávali dřevo, udržovali oheň, v kotlíku vařili nekonečný čaj a u ohně se dohadovali jestli a kdy dorazí první bludiči. Ke kapličce jsme s Bedlou nainstalovali transparent se Základní školou bludičskou. Mezi stromy u našeho velepřístřechu transparent „ŘEDITELNA“ a vedle něho na strom plakát s mapkou pro zakreslení tras bludičů.
Nekonečné čekání a přemítání. Vzpomněl jsem si na Woodyho slova o organizátorech sedících u ohně a hryzajících se zda někdo z bludičů dorazí. Tak teď si to můžeme vychutnat i my. Kolem třetí, čtvrté se ozval Šéma zda by jsme mohli trasu zkrátit o poslední kontrolu, že se na to bludiči chtěj už vykašlat a jít na vlak. Nechápal jsem. Pravda, co se děje na trase jsem mohl jen tušit, ale že někdo vyhrožuje odchodem na vlak. Tak ať si jde, to pro mne není bludič! Co to sakra je za bloudění, když i bludiči vyhrožujou? Host vyhazuje vrchního! Pokud to není prdel, tak lituju, že jsem celej rok něco dělal! Nechtěl jsem ustoupit, první moje odpověď Šémovi byla zamítavá. Ale i u ohně začalo dilema zda to vůbec zkrátit jde, protože tu nastal problém s nepřekrytím mapek. V tom znovu volal Šéma, aby jsme se pokusili o zkrácení. Andy mi předal telefon, teď jsem měl aspoň důvod kvůli mapkám proč to nejde zkrátit. Dohady u ohně, ale nepřestaly a vymyslela se i varianta jak by to šlo udělat. Prostě jednoduše přemístit polovinu pytlíků z poslední kontroly bývalé vsi Vidovice na předposlední kontrolu na Lavičce a přišpendlit tam papír s vysvětlením co a jak. Jeden zviditelněnej pytlík chemie na Vidovicích pro jistotu ponechat. Co kdyby fakt už někdo z bludičů byl na cestě tam. Ti co si budou chtít zaluštit si na Lavičce vyluští i fyziku a podle mapek z obou šifer pak dojdou do cíle. Ale pořád jsem neviděl důvod ke zkrácení než, že někteří bludiči začali po mobilu vyhrožovat, že půjdou na vlak.
Šéma se nenechal odbýt, protože za deset minut volal potřetí. Osobně už mi to začalo být putna a argument proti zkrácení jsem žádný neměl. Bedla se nabídl, že šifry půjde přemístit. Dobře. Už jsem nic nenamítal a jen kolem ohně dělal co bylo potřeba. Vysvobození z ponorky byl až příchod prvních bludičů Dejny, Yliče s kočárkem, ve kterém spala Puleček.
Největší splín opadl, protože jsme se začali dovídat i dobré zprávy z terénu. Což mne kapku naladilo a se soumrakem po šesté hodině jsem šel na křížovou cestu u kapličky zapálit spoustu svíček, aby už z dálky příchozí bludiči věděli, že jdou správně. Když jsem zapaloval poslední svíčky, na hraně lesa jsem viděl dvě siluety příchozích postav. Byl to Šéma s Léňou. Nasvítil jsem to tedy právě včas. Prý se nasvícená cesta moc líbila. To bylo dobře. Někdo pak prohlásil, že jsme skrz tu svíčičkovou cestu ani nechtěli, aby někdo došel za světla. Měl v podstatě pravdu. Došlí bludiči si pak v ředitelně z klobouku vylosovali lísteček s číslem, podle kterého dostali předvyplněné vysvědčení. Na vysvědčení jsem pak jen dopsal jméno a přidal štempla s podpisem.
Dilema kdo došel první a "nejpoctivěji", tedy komu věnovat cenu „Brouka Gemmožrouta“ bylo jednoduchý. Puleček projela pod transparentem u kapličky jako první a dostala se do cíle bez nápovědy. Nebylo co řešit. Andyho cenu "bludičskou klávesnici", pak dostal Větvička jako bludič, který první rozluštil šifru Výpočetní techniky.
...
Ale i přes celé to "nejhorší" bloudění byla mezi lidima super nálada. Ležel jsem ve spacáku v ředitelně a poslouchal písničky až do rána. Nechtěl jsem se účastnit žádných debat. Ke štěstí mi stačilo zážitky bludičů jen poslouchat a litoval jsem, že jsem se sám nemohl bloudění zúčastnit. Určitě jsem i zabral, protože mne ve čtyři ráno vzbudily ovace patřící dalším příchozím bludičů, které nešlo přeslechnout a říkaly mi, že to zase nebylo až tak špatné bloudění. |
|
|
|
|
|
|
Moje fotky z průzkumu trasy, značení trasy a samotného Bloudění
|
|
Šifry jako školní předměty
|
|
|
|
|
| ...tak jak šly za sebou... |
| Pro ty co na Bloudění nebyli a chtěli by si zaluštit je vždy na začátku jednotlivých stránek odkaz na „Šifra s mapkou tak jak ji bludiči našli“. Teprve pak se koukněte na „Vznik šifry“ a „Výsledek, způsob vyluštění šifry“, aby jste měli stejné podmínky jako bludiči. No, aby jste měli podobné podmínky jako bludiči, tak si ještě před luštěním naplňte lavor ledem a vražte do něj nohy. |
| |
|
|
|
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
|
|
|
A co na to všechno bludiči?
|
|
|
|
|
| Dík patří všem bludičům, kteří si dali práci, vypracovali svůj domácí úkol a zaslali ho na email: |
| ZSBLUDICSKA@CENTRUM.CZ |
| Čekal jsem, že se ozve více bludičů, ale určitě díky i za toto. Každopádně nikdy není pozdě ještě nějaký příběh, názor napsat. Rád ho sem přidám. |
| Pozn: Příběhy, názory jsou tu uveřejněny se svolením autora (snad jsem se optal všech) jako kopie emailu nebo odkaz na stránky bez zásahů do textu (kdyby jo, dejte vědět, opravím to). |
|
|
...názory, zhodnocení od Nanýse...
|
| Nazdar ředitelno |
| V žákajdě jsem měl tenhle mail a tak posílám můj názor a mé výsledky (jak bylo požadováno). Skončil jsem po kontrole v lomu v neděli kolem 22. hodiny. A protože jsem už neměl čas, musel druhý den být nutně někde jinde, tak jsem nemohl dokončit. To že jsem nedokončil ale není určitě vina organizátorů, ale pouze naše, neboť jsme jednou trošku špatně vyluštili šifru a trošku jsme si zašli, potom jsme cca 2x ráno zaspali a pak jsme se ještě zdrželi hledáním zaběhnutého psa. Prostě buď jsme byli, na rozdíl od do cíle došivších (to je blbý slovo) účastníků, hloupější nebo pomalejší – kdo ví… Mě osobně se Bloudění líbilo, nesouhlasím s názorem, že to bylo nejhorší bloudění vůbec (ten jsem zaslechl cestou od některých účastníků). Taky jsem ale zaslechl další názory od lidí, kteří sice také nedošli do cíle, ale se kterými jsem se potkával na jednotlivých kontrolách – občas si zoufali z šifer (ostatně jako já), ale většinou se jim akce velmi líbila a to nejenom nápadem, ale i provedením. Nakonec od nás ze skupiny došel pouze Dudlík (sice nad ránem, ale přece). Takže když to shrnu – mě osobně se toto líbilo. Slyšel jsem cestou i jiné názory, ale taky jsem slyšel názory, které se mnou souhlasily. Pouze v některých šifrách byly chyby (jako v morseovce, na kazetách 3 křížky), ale to jsou podle mě takové drobnosti, které se pokaždé objeví při něčem, co je spojeno s vymýšlením, kombinováním a dalšími aktivitami, které byly na vytvoření tohoto Bloudění určitě potřeba. Nenechte se otrávit lidmi, kteří prohlašují, že to bylo celé špatně. Většinou to jsou typičtí čecháčkové, kteří umí jen remcat, ale sami nic jiného zorganizovat nedokáží. Takoví ale budou vždycky a všude. Prostě plno elánu do dalších podobných akcí. |
| Nanýs (tým Ištván Vinetů) |
|
|
|
...příběh od Emerky...
|
| Zvážené vedení, |
| zasílám svoje upřímné a pravdivé vypsání zážitků ze školy v přírodě. |
| Moc vám všem děkuju. |
| želfka Emerka |
|
| ... |
| VZPOMÍNKY Z POD – PODKRKONOŠSKÉHO BLOUDĚNÍ 2008 |
| od příslušnice týmu NPP - Národní přírodní památky zvané Emer |
| |
| PÁTEČNÍ VEČER |
| Jsouce přiděleny k výsadku D, pobavily jsme nejen kvízem o Janu Ámosi Komenském a zrcadlově obrácenou mapou, ale vzápětí i faktem, že mapa končí hned za naší výstupní stanicí a neposkytuje dostatečný přehled o možnostech přechodu říčky Bystřice, která, k našemu překvapení, brodit asi vážně nešla. Překonaly jsme ji po dvou velmi kluzkých kládách a s trochou začátečnického štěstí jsme se dostaly do lesa jménem Svíb, v němž jsme mylně očekávaly křížovou cestu. Bylo zde několik set ve tmě téměř neviditelných křížků, které připomínaly krvavé boje prusko-rakouské války roku 1866. V lese jsme pravděpodobně byly jako jedny z prvních a atmosféra byla vskutku záhrobní. Dle plánku jsme se sesypaly směrem, kde jsme čekaly náš kříž, ale nenašly jsme ani náš ani žádný jiný, takže jsme se mokrým sněhem vyškrábaly zpátky k plánku, kde jsme zjistily, že jsme hledaly skutečně na správném místě. Dobré bylo, že už se objevili i další bludiči, někteří také hledající číslo 368. Připomínám, že kříže samotné byly nečíslované. Pomocí rojnice jsme našli ty nejbližší předpokládanému místu výskytu a světe div se – u jednoho, pravděpodobně naprosto náhodně vybraného, kvetl yellowstone. Nápaditá šifra s chronologickým řazením oděvních stylů by byla k čaji a sušenkám opravdu pěkná, ale jako série rampouchů v lese jsme si ji příliš neužívali. Rozhodla jsem se přezout promáchané mrznoucí botasky za sněhulo-holiny. Tato informace vypadá jako podružná, ale pro mě to byl děj naprosto zásadní. Šifra zněla SEVER ŽEL. TRAŤ IV. KM, vyrazily jsme tedy k trati, která necelé 4 km severně křížila silnici a pouze jsme si podrobně prohlédly velký nepříliš technicky zajímavý most, protože správným výkladem šifry bylo: Jděte na sever k nejbližší železniční trati a po ní na její 4. kilometr. Na něm jsme našly nejen stouna a hodinu geometrie, ale i dva příjemné prvobludiče tuto šifru marně řešící. Společně jsme zkonstruovali pomocí tzv. dírové geometrie (na mokrý papír tužka nepsala a v šedé ploše leteckého snímku, do něhož se mělo rýsovat nezanechávala viditelnou stopu ani propiska) jeden z možných výsledných bodů a rozhodli se jeho možné výklady projít od západu k východu. Řešením měl totiž být jakýsi bývalý hrádek a nejbližší byl na mapě zakreslen necelé 2 km od naší výsledkové díry, což se dalo brát jako chyba měření. Chystali jsme se navštívit i zříceninu v obci Vřešťov a jako poslední samotnou díru v leteckém snímku, kde ale v mapě nic zakresleno nebylo, ale právě před tím varovala poznámka u šifry. To ale všechno až v sobotu, teď už bylo k páté hodině ranní a chaty u Velkovřešťovského rybníka laškovně nastavovaly svá zápraží, jimž jsme my dvě neodolaly a šly se aspoň na dvě hodinky povalovat do spacáčků. |
| |
| SOBOTNÍ DEN |
| Kolem sedmé hodiny připsala jsem si funkci motivátora týmu a jala jsem se vyndávat svoji náčelnici ze spacáku. Nejdřív vlastním vzorem, pak jídlem. Na doporučovaný postup „zubní pasta“ nedošlo. Sbalily jsme se a uháněly k bývalému hrádku pod Šibeničním vrchem. Tento byl shledán nebývalým, neb zde ani nikdy nebýval. Byl prostě jen dokreslený do mapy. Ten ve Vřešťově sice hrádek býval, a to docela vysoko, ale ani tady se yellowstone nenacházel. Třetí navštívený – z druhé strany nad Malým Vřešťovem měl základy nejlépe zachovalé, ale také nedostatečně žluté. Následoval sto a jeden pokus obejít místní oplocenou bažantnici, ale nakonec jsme zjistily, že naše mapová díra se nachází uvnitř. Dle leteckého snímku, který zachycoval reálnou situaci mnohem moderněji, přesněji a podrobněji než mapa, našly jsme spolu se dvěma dalšími týmy ten správný hrad i s hodinou češtiny v přímo zanedbatelné vzdálenosti od geometricky zkonstruované díry. Přes to, že jsme zjistily jen polovinu řešení a místo VRCH MORAVA, věděly jsme pouze MORAVA, zamířily jsme správně a nenechaly se zmást umělými tvrzemi a prameny tohoto názvu. Z nebe hustě padaly sněhové krupky, cesta zakreslená v mapě byla asi zaznamenána dle skutečnosti, ale odhadem minimálně dvacet let staré. Prodíraly jsme se lesy a přes veškeré moje mapařské snahy jsme si jisté nebyly. Vršek, triangulák, yellowstone, zpráva, ufff. Byla to poměrně náročná matematika, seděly jsme v mraze a v krmelci, cpaly se Milkou, aby nám to myslelo. (Následující úterý jsem v teple školní třídy danou šifru předložila kamarádce, která je všeobecně považována za nejgeniálnějšího matematika naší školy a do konce hodiny to nedala. :) Tam v krmelci jsem na to fakt přišla já, ale to už tu byly další dva týmy – námi pracovně nazývané Umělci a Kluci. Z Moravy jsme se celkem bez problémů dostaly k patníku, cestou se k nám připojili Umělci, jejichž pochodové tempo bylo i pro nás dvě vražedné, ale zase hůř mapovali. Své krycí jméno si ovšem vysloužili až právě zde, na výtvarné šifře, kterou nejen že vzorně vybarvili, ale navíc díky užití vodou rozmývatelných pastelek vysoce umělecky ztvárnili. Ani tak jsme ale nepřišli na to, že řešením šifry je to, že je žluté políčko umístěno právě na palmě. Zkoušeli jsme to různě – průsvit na mapu, která byla z druhé strany, vylučovací metoda, teorie nejpravděpodobnějšího postupu, teorie zajímavých míst. Vyhráli to virtuální sloni, jejichž pavilon se měl dle naší speciální zoologické mapy nacházet na hrázi přehrady. Jen náhodou (jmenovala se Blue Woody) jsme byli zastaveni na půli cesty a byli jsme varováni, že palma není pouze krajinným prvkem obrázku. Zátra. Řešením je Palmový háj, což značí zpátky a o dost. Z mé strany přišla krize. Ani jsem neviděla slavnou palmu. Hlídala jsem batohy v zoufalé snaze najít v nich něco, co by způsobilo aspoň trochu tepla. Bohužel šifra mě nezahřála ani na duchu, protože brouci Usárno- a Gemmožraví byli v mnohých znacích rozdílní ukrutně sporně a možné výsledky od sebe dlouhé kilometry vzdálené. Teď už nevím, co mě přivedlo k tomu, že budu přesvědčovat stále spolu držící týmy NPP a Umělců, že na vyluštěné Sluníčko půjdeme raději přes rozcestí u Suchého buku. Rozum to rozhodně nebyl, ten zůstal na posledním teplém a suchém místě. Šeřilo se, přituhovalo, zbaběle jsem prosila sestřičku, abychom šly spát. Argumenty proti byly dva – nejsme na doporučeném přespávacím bodě a pak že není kde. |
| |
| SOBOTNÍ NOC |
| Vyškrábali jsme se všichni náročným terénem a měli jsme kliku jak od Národního – na buku ta šifra byla. Navíc zde vyrostl báječný rozcestník vytvořený speciálně pro nás. Tím ale dobré zprávy na nějaký čas končily. V písničce, kterou jsme měli rozlousknout, se evidentně skrývala morseovka. Ale vycházely samé nesmysly, mezi prvními MGKAZ... a ODSUYHYH... Co s tím? Na vršku se v kamenném poli moc nevyspíme, alespoň my dvě se tedy vrátíme se někam dolů a uvidí se. První co se dole vidělo byli Česnek Boys, kteří lehce bloudili v rámci hledání žluté značky, ale zato byli informovaní. Zprávu, že se od Suchého buku nemá odcházet bez vyluštění daleko, jsme vyměnily za naši znalost nejbližšího úkrytu – zamčeného seníku. Jedna lepší než druhá. Po neúspěšných pokusech se do seníku vlámat zazářil Větvička nálezem schovaného klíče. Takže minimálně Památky a Česneci spí v suchu! Když navíc pánové rozdělali oheň, začaly se k němu ostatní týmy slétat jak můry ke světlu. K mému skromnému překvapení nepanovala bojovná a nadšená nálada, ale převážně remcání a mobilní komunikace. Z mého pohledu byly nejzávažnějšími událostmi toho večera tyto: napití teplého čaje, vyluštění jedné části šifry (dílo geniální a neúnavné Deneb), příchod Seyčka s kazetou a její následné přehrávání a vymotávání, usušení ponožek, hromadné kamenování nebohého Šemíka a velká mezikulturní komunikace zakončená debatou na dobrou noc (na témata význam spacáku či postele a výhřevnosti biopaliv a Větvičky). |
| |
| NEDĚLNÍ BOJ |
| Perný den. Ráno mráz, poslední česnečí čaj, vybíháme po žluté podruhé k buku. Dále hledáme tři kříže, Lepíkudík nebyly z bílýho kamení, neb už by vůbec nebyly na sněhu vidět. Šifru luštím vleže, vychází to celkem jasně – půjdeme za zežloutlým Woodym dle digitálek na západ až do Slavkovského lesa alias na Valy. Pod Zvičinou potkáváme právě probuzený vedoucí dvojtým Blouďa – Woodyovce a Boubelínovce. Odmítáme jít to „krleš“ a na Valech jsme rychleji. Je nám to na zmrzlého krtka, protože bludičská klávesnice ne a ne vydat svá tajemství. Pro mě krize č. 2. Zachraňuje nás teplo ohně, za něž co nejvřeleji děkuji zasloužilcům z před chvílí jmenovaných týmů. Nicméně stejně je to pro náš tým konec čistého bloudění. Skrze Draculein mobil staly jsme se i my týmem jdoucím s nápovědou. Aha, hmm, jo, vychází to, ale při těchhle podmínkách bych to nevymyslela. Tak hurá sláva na Nízký vrch. Cestou zážitky hluboké až 20 cm, tvořené červenou hlínou, zasněžené kamenné pole, namáhavě hledaný lom a na konci čínština. Její znaky provázely nás po celou cestu na většině zpráv. Opět je rozdělán oheň, přicházejí další, řešení v nedohlednu, končíme s další nápovědou na triku. Návrhy na cestu na vlak prozatím zamítnuty. Táhneme hromadně ke kostelíku sv. Máří Magdaleny. Svoji inteligenci cestou shledáváme rychle klesající – od „Podívej se támhle je nějakej hrad,“ přes „Hele hrad!“ až po krtečkovské „Jé! Hele! Hele!“. U Magdalény lehce nedecentně umístěná šifra na hřbitovní zdi, zevnitř a za keřem. Poznávání vlajek, nu aspoň si zase chvilenku nepřipadám jak maskot týmu. LAVIČKA? To zní hezky, už abychom seděli. Tam už k Woodyho radosti konečně vysněná hodina chemie, k nevýslovnému štěstí ostatních sdružená dvojkontrola, značící zkrácení tratě. Dobře sehraná koprodukce týmů, Deneb odhaluje záludnost prvků India a Indya. Cíl je u Radonové kaple. Seyček to tam zná, může to být ono. Woody je si jistý, že řešením je hotel Uran – nejbližší hospoda. Seyček souhlasí, je prý dobrá. Jdeme tam všichni, my dvě jen na polívky, džusa a grog. Vytuhlé pak startujeme krokem „pověstného kačera“ tmící se krajinou k cíli. Potůček, vrbičky, roští, hledající kolega bludič. Záblesk světla! Jdeme tam, a schválně, kdo bude první. Já! Chachá. U ohně zatím jen organizátoři, Šéma s Léňou a hrdinná bludičská rodinka s maličkou Alenkou Pulečkem. Blaho, teplo, chvála i kritika. Z lesů se noří další finišující – Woodyovci, Boubelínovci, Sejčkovci, Česneci, Kluci, výskyt dalších se pomalu stává nečekanou společenskou událostí, Umělci, Prvobludiči, Žluťásci, Jirkové, množství půl- a čtvrttýmů, nepřehledně sdružených a nad ránem jako třešnička bludičského dortu Dudlíkovci. Hynek se nechává přemluvit a rozeznívá kytaru, Deneb zaujímá roli vrchního zpěvníku, druhá kytara střídá interprety. Slovní přestřelky kadence v našem stavu nečekané. Nezapisujte to, ráno už by to nebylo vtipný. Ani to s tím dunajským darem? A co to vybalování, zabalování a balení? Nefalšovaná velikonoční vigilie. |
| |
| PONDĚLNÍ ZMRTVÝCHVSTÁNÍ |
| Díky tomu, že jsem v neděli nešla spolu s mnohými dalšími spát vůbec (i když půdička místní kaple byla kvalitně propagovaná), ušetřila jsem si nepříjemné ranní vstávání. Ráno mi rozesmutnili akorát líní chalani, kteří hromadně odmítli velikonoční zvyky. Já, Deneb a Dita jsme se je snažily alespoň motivovat širokou nabídkou koledy, ale všechno marno. Klidně nás ji nechali sníst a nás nechají uschnout. Jen počkejte, holomci, sami toho budete litovat. (P.S.: Cítím potřebu vysvětlit, proč mě to tak rozhořčuje. Tedy: Příprava jediné kraslice zabere zhruba půl hodiny. Shánění materiálu, vaření vajíček, barvení, piplavá kresba voskem a u bludiček navíc pečlivé balení, opatrování a tahání na hřbetě po celou cestu. Navíc to, že se tu techniku učím od útlého dětství a je to skutečná rodinná tradice, mi připadá nějak závazné. Jenže jíst vlastní kraslice, to mi může srdce utrhnout – připadala jsem si trošku jako štěně, kterému máčí čumák do loužičky. Máme se na to vykašlat, příště si vzít raději dvoje suché ponožky navíc a v budoucnu svým dcerám kupovat pro koledníky čokoládová vejce s růžovým králíčkem?) Stále mokře sněží. Asi bude lépe spakovat se a táhnout na vlak s davem. Krize číslo 3 – nejsem schopna artikulovaného slova a navíc mám v kriticky krátkém čase vyřešit zásadní šifru, zda jet na Jaroměř nebo na Starou Paku. Kapesní mapa světa nepomáhá, téměř náhodně vybírám směr Stará Paka. Zmateného rozhodčího přesvědčujeme, že vážně chceme domů. Boubelín, Věrka, Dita, Martin, Hynek a já. Cestou do Chlumce skládáme poslední zásoby jídla, mazanec je podezříván z nesmrtelnosti. Topení hřeje, klíží se mi očka. V Chlumci zmatený přestup a rychlé rozloučení. Na podivně osamělé cestě domů kombinuju horkou čokoládu z nádražního automatu s řízným česnekem od Hynka. Poslední dva kilometry z nádraží domů, dala bych si to klidně celé ještě jednou. Vopraudu. Naprosto nepochopitelně se netěším do vany ani do postýlky, natož do školy. Myslím, že jsou na světě věci, které by si měl prožít každý. A když už ne každý, tak alespoň já, mohu-li prosit. Kde jinde bych se naučila, jak málo je toho třeba k žití, k opravdovému bytí, k přátelství. Jak jinak bych pocítila, jak umí zahřát lidské slovo, než mokrá a do morku kostí promrzlá. Za letošní Bloudění ze srdce děkuji a jsem upřímně ráda, že jsem z tolika předmětů propadla a příští rok budu muset opakovat. |
|
|
|
|
...výškopis, odkaz na fotky od Boubelína...
|
| Ahoj, |
| u ohně inzerovaná délka letošního Bloudění nakonec nebyla tak strašná (GPS nějak těžce nesla návštěvu hospody). V příloze je graf letošního Bloudění se (snad) pravdivou délkou okolo 77km. (i s naší 2x dobytou kontrolou Suchý buk). Nějaké fotky jsou na
www.boubelin.cz, jednoduchá mapka taktéž. |
| Věrka a Boubelín |
|
|
...odkaz na fotky, velmi krátké zhodnocení od Dejny...
|
| Tady jsou fotky z nasi skoly v prirode zvane Bloudeni. Prezili jsme ve zdravi, takze to byl vcelku hezkej vandr. |
| DEJNA |
|
odkaz na fotky |
|
|
|
...mejlík od Dr...
|
| Ahoj řiditeli, |
| jestli posbírám síly, taky bych zkusil nějaký canc o letošním bludu napsat a poslat...ale pro jistotu nic nezaručuju :). Jinak pochvala za pěkné detaily - žákovky, vysvědčení, opice na palmě, rozcestníky, jeskyně (vevnitř jsem nebyl, info z doslechu)....akorát ty šifry nám moc nešly, takže bylo zapotřebí víc kolegiality a hromadných brainstormingů, než by ideálně mělo být. |
| Dík Dr |
|
|
|
...odkaz na fotky od Andyho...
|
|
|
|
|
...zhodnocení od Hynka...
|
| Ahoj kluci! |
| Připravili jste tu akci parádně, jak na to vzpomínám, pořád víc mi dochází, jak moc jste si s tím vyhráli. Budu se snažit napsat chválu i kritiku, protože chválu si zasloužíte a o kritiku stojíte, alespoň tedy mám ten pocit. |
| Možná bych měl na začátek napsat svou představu o akci Bloudění: Nejde o to udělat tu akci tak drsnou, aby nikdo nedošel, to není umění. Cílem je udělat tu akci náročnou, ale takovou, aby došel každý, kdo prokáže vůli. To JE umění. Jsou Velikonoce, lidi obětujou jeden z mála delších víkendů v roce, aby se prošli po nějakým hezkým koutu Republiky, zaluštili si, pobavili se, pobloudili a v neděli se sešli v cíli s hromadou neotřelých zážitků. Kdo nechce být první v cíli, ten si cestou od kontroly ke kontrole oběhne nějakej hrad nepo štolu, kdo má problémy s luštěním, věnuje čas na "hackování" šifer v nejbližší hospodě, nebo v krajině obíhá "všechna možná řešení". Prostě pohoda a sranda. Jenže na tohle všechno nebyl při vaší akci čas. |
| Největší problém celý akce byl možná v tom, že jste si s tím vyhráli až moc. Bylo toho prostě moc: |
| |
| 1. PŘÍLIŠ VELKÝ POČET ŠIFER |
| Čtrnáct kontrol. To ste mohli okoukat snad jen na Šumavě... Já jsem teď pár ročníků vynechal, ale nebyl běžnej počet šifer 7-8? A nestačilo to? Krom toho, šifer i stounů bylo víc než jen 14! Při čtrnácti šifrách věděli Bludiči následující: |
| 1. Chyby se nepřipouští. Jakmile udělám chybu, už se nechytnu, časově to nestíhám. |
| 2. Nemůžu si s tím jít sednout do hospody, protože na to prostě není čas. |
| 3. Musím to vyluštit rychle, protože není čas. Z toho plyne, že lidi nad těma - většinou povedenejma - šiframa stáli ve sněhu, nervozní, protože nebyl čas, po deseti minutách zmrzlí a nakonec i nasraní, že jim to nejde, že jsou zmrzlí, že jim utíká čas. Nadávali snad úplně všichni a mě ze všeho nejvíc mrzelo, že se musím pohybovat krajinou s desítkama hartusících kamarádů... Vy jste toho prostě vymysleli na dva ročníky! Fakt, kdybyste to naředili, mohly z toho být dva perfektní ročníky! Já vím, že Šemík v práci dal každou šifru za půl hodiny. Jenže kontrola, to neznamená jen šifra a neluští se v práci u ústředního topení. Kontrola je i hledání, odpočinek, luštění, řešení dalšího postupu atd... Navíc ne každý je Šemík, že... Myslím, že hodina na vaši kontrolu byl dobrý čas a teď počítejte: Na celou akci je nějakých 50 hodin, minus min 2x8 hodin spánek a věci s tím spojené, minus 14x1 hodina kontroly. Zbývá V NELEPŠÍM 28 hodin, a to ještě nepočítáme jídlo, pauzy během pochodu, hospoda k tomu taky patří, atd... Tedy v lepším případě půl hodiny na "vzdušný kilometr" - a to je sakra málo, to znamená, že chyby se prostě nepřipouští, a o tom ta akce není! Ta akce JE o chybách, o tom, jak se s nima kdo vypořádá, o tý legraci s tím spojený, chápete...? Většina lidí ušla 9O km, což odpovídá běžné chodecké rychlosti 4km/h. No, čest jejich památce. Tohle byla jedna z věcí, kterou jste si mohli spočítat předem. |
| |
| 2. VYBRANÁ KRAJINA |
| Nechápali jsme to, když jsme vystupovali 15km za Hradcem a prvních dvacet odšlápli po asfaltech mezi poli. (Argument, že jsme to mohli brát oranicí, neberu. Jsou přece i jiné cesty, než asfalty. Bohužel, hradecko je na to asi moc civilizované.) Nenašel jsem nikoho, kdo by si to pochvaloval a spoustu lidí jste tím vyloženě naštvali, navíc tím vznikl bezprostřední dojem, že jste ušili akci narychlo. Okolí Hradce, narovinu, není terén, kam by člověk jel na prodlouženej víkend na vandr. I to se dalo usuzovat předem. |
| Pokud by se vám podařilo eliminovat tyhle dvě věci, které se opravdu daly tušit předem, mohl to být výborný ročník. |
| |
| 3. ŠIFRY SAMOTNÉ |
| Bylo znát, že jste si vyhráli, klobouk dolů, opravdu!!! Každý ocenil, že se neobjevovaly šifry typu "kam jedou účastníci zájezdu CK Seyček" - Bohužel, hodně lidí to očekávalo, tak se za vašima přísně logickejma šiframa pokoušeli vidět nějakou podobnou ptákovinu a do seriozního luštění se jim nechtělo. Ano, naše chyba. |
| |
| I - Vlaková šifra |
| Zrcadlově převrácená mapa a životopis byla dobrá sviňárna. Jen jsme doufali, že to tak nebude se všemi mapami. Většina lidí se zadrhla na tom, že si nedovedli představit, že by se něco mohlo jmenovat Svíb :-) - známkuju za 1. |
| |
| II - Dějepis |
| Srovnat šestnáct obrázků chronologicky je problém, ale všichni se s tím nějak poprali. My jsme například došli do Máslojed, kde to měli Seyček a Petra (studovala oděvní průmyslovku) srovnané na lavičce... Zpráva ale zněla trochu nejasně - SEVER ŽEL. TRAŤ IV. KM. Většina skupin šla prostě 4km kamsi na sever a tam se snažili něco najít. Přitom stačilo zprávu napsat třeba takto: "IV. KM ŽEL. TRATI" - Není to jasnější, i bez Severu? Známkuju za 3. |
| |
| III - Geometrie |
| Potkali jsme lidi, kterým prý vyšlo jiné místo. Ať jsem to doma zkoušel, jak chtěl, vyšlo mi jen to správné. Letecká mapa je taky originální. Ten 4. kilometr je krásné místo. Známkuju za 1. |
| |
| IV - Český jazyk |
| Dobrá šifra, dobré místo - hradiště v bažantnici, fakt dobré, lezení přes plot, troška adrenalinu, tak to má bejt. Známkuju za 1. |
| |
| V - Matematika |
| Dobrá šifra, trochu náročná. Kdyby byly mezníky ŠOS, POT A OOO blíž (mnohem blíž) k sobě, mohlo to zachránit ty, kteří měli problémy s luštěním - prostě by to oběhli všechno, nebo by měli štěstí. - známkuju 2. |
| |
| VI - Výtvarná výchova |
| Excelentně provedená šifra! Jedna z nejlepších šifer všech dob. Získala si i ty největší zarputilce. Bylo důležitý, že v mapě byla zmíněna všechna zvířata a vůbec všechno, co je na obrázku. Kdyby tam např. byly jen antilopy, lidi by prostě vyrazili na antilopu. Dost jsem se nasmál, začínali jsme se konečně nořit do lesů, vypadalo to, že se akce rozjede... Známkuju za 1*! |
| |
| VII - Přírodopis |
| Aneb rychlé vystřízlivění. Vyskytla se tu smrtící kombinace tří chyb: |
| - Příliš mnoho rozdílů. Dopočítat se toho správného počtu nebylo jednoduché, zvlášt ty tečky na zádech, to bylo opravdu těžké odhadnout, která je na svém místě a která je o milimetr jinde. |
| - Příliš jemné odstupňování řešení. Mít v řešení vedle sebe počty 64, 65, 67 a 69? |
| - Cíle, ke kterým vedla ta kritická čísla 64, 65, 67 a 69 byly strašně daleko od sebe. |
| Kdyby se tu vyskytly libovolné dvě chyby z těchto tří, nevedlo by to k selhání, nebyla by to vyřazovací kontrola a nebyly by to chyby. |
| - Kdyby byl počet rozdílů nízký, nebyl by problém se dopočítat správného řešení. |
| - Kdyby bylo odstupňování v oblasti správného rešení dostatečně hrubé, např. po deseti (57, 67, 77), člověka by trklo, že rozdílů není 65 jak se dopočítal, ale že dva rozdíly přehlíhnul. |
| - Kdyby byly ty místa blízko sebe, daly se oběhnout všechny. Chápete? Tohle byla studená sprcha. |
| Jinak oceňuju tu kokosovou palmu s opicí se skořápkou na hlavě. Než jsem si přečetl zprávu, skvěle jsem se bavil. |
| |
| VIII - Hudební výchova |
| Byly vlastně dvě kontroly, i když jen dvacet metrů od sebe, takže |
| VIIIa - Notopis |
| Snad bysme se toho nějak dobrali, ale vyluštila to za nás Deneb, která je mimochodem na luštění šifer dost dobrá, ještě v partě se svou sestrou. Ten rozcestník, parádní dílo, nachytali se i ne-bludiči. Další důkaz toho, že jste přípravu neflákali. |
| VIIIb - kazeta |
| Některým kazetám prý chyběl popisek "tři kříže" na 13. metru. Dudlík jich prý vytahal šest. My jsme tu kazetu poslouchali, opět - muselo to dát hodně práce a příprav, ale my jsme stáli u ohně s walkmanem, poslouchali metal a doufali, že se ze tmy nevynoří někdo, kdo si zrovna touží udělat obrázek o trampech... |
| |
| IX - Vlastivěda - tři kříže |
| Mám tady papír z třetího kříže (WILIM MIKSS), na kterém není nakopírovaná rubová strana, ale to se stane. Dost komplikovaná kontrola, nutnost najít tři kříže, obejít, najít tři zprávy... Sledujete, je toho moc a to jsme teprve u devítky, a opět to můžeme rozdělit na tři podkontroly. |
| Mně osobně nedocvaklo, že ty lidi ve zprávě byli na vandru jen čtyři. Myslel jsem si, že kromě Chemika, Tonyho, Seyčka a Woodyho byl na vandru ještě kamarád, co zfialověl, kamarád, co se řídí podle mravenců... Tak jsem to prostě nedal, naštěstí se tam zrovna motal Šemík |
| |
| X - Informatika |
| Že to nedal dohromady nikdo, snad jen Větvička, to asi víte. Systém mohl být jednodušší. Jinak kontrola na krásném kopci. |
| Někde v těchto místech se mohlo končit. Tady někde se z toho definitivně stal maraton, hltání kilometrů a kontrol, spěch bez možnosti zastavení. |
| |
| XI - Čínština |
| Je neděle odpoledne, všichni už jsou unavení a na podobnou kontrolu už nemá nikdo kapacitu. Skutečnost, že se zpráva čte opět pozadu, což nebylo vůbec nutné, vše zbytečně komplikuje. Údajně jsme tu přerušili hnízdění dravce. |
| |
| XII - Zeměpis |
| Dobrá šifra, hezké místo. Opět za 1. |
| |
| XIII - Chemie |
| Parádní šifra, krásná sviňárna s Yndiem a Indiem, na kterou jsme se chytili, nepostrádala důležitý prvek - geografickou blízkost chybného (Indium) a správného (Yndium) řešení. Bohužel, už jsme byli utahaní tak, že jsme to nechtěli zkoušet a raději si zavolali do cíle, kam teda opravdu máme jít. |
| |
| CÍL! |
| Za to místo máte jedničku! Cíl, kterej má všechno, co cíl mít má. Blízkost vlakové zastávky. Voda přímo v místě. Krásné a klidné místo v lese. Kaplička... Paráda! |
| |
| SHRNUTÍ: |
| - Účastníci museli najít 15 yellowstonů a 16 zpráv nebo jejich částí, přičemž bylo plánováno 16 YS a 17 zpráv. Není to nový rekord...? Po Šumavě jsme doufali, že když už nic jiného, tak že se organizátoři poučili, jak se to dělat nedá... Byl vlastně někdo z vás na tý Šumavě? Akce byla naplánována tak drsně, že se stala nereálnou. |
| - Kdyby ty mobily nebyly... I nejzarytější odpůrci mobilní komunikace, tím spíše vandrovní mobilní komunikace (Dita), museli uznat, že bez mobilu by to letos nešlo. Úspěch byl "dostat se jakkoliv do cíle", na nějakou ztrátu květinky se nehrálo, nebyl prostor. Riskujete, že lidi přijmou za normální, že šifra se dá vyluštit mobilem, případně že se dá zavolat do cíle, všechny tam seřvat a řešení z nich vylomit... |
| - Oceňuju, ze stojíte o ohlasy. Akce je totiš přesně taková, jakou si ji uděláme. Bohužel, ne všichni to chápou, a tak přesto, že si stěžovali, nad mým doporučením, aby vám to napsali, jen mávli rukou. |
| |
| - Když přemýšlím, jak nejvýstižněji vaše Bloudění ohodnotit, dere se mi na mysl cosi jako že "od bezkonkurenční výhry k totálnímu fiasku může být strašně nebezpečně blízko." Dali jste si s tím hodně práce i při přípravě i při vlastní akci, ale bohužel, z přílišné horlivosti jste se zařadili po bok těch "méně vydařených, příliš drsných ročníků." |
| |
| - Začínám si říkat, jestli by nebylo dobré, aby ty navržené trasy někdo organizátorům schvaloval... Protože jak je vidět, ze Šumavy se nikdo nepoučil, což je smutné. Chtělo by se věřit, že předchozích 15 ročníků už vytvořilo dostatečnou kuchařku úspěšných a neúspěšných ročníků... Bloudění prochází menší krizí, i když to třeba není na první pohled vidět - stará garda přestává jezdit, je potřeba získat nové lidi a UDRŽET si je. To vyžaduje kvalitní akci. Letos bylo prvobludičů dost, obecně je účast pořád dobrá, i když nižší. Lidi takovou akci prostě chcou a Bloudění má už svoje jméno, je to dobrá šance, kterou nesmíme promarnit! |
| |
| - Na zaver chcu jeste ocenit to, ze jste si vyhrali s vylepovanim jizdniho radu, do ktereho jsem se nepodival a tak jsem stravil na cestach o tri hodiny vic, nez bylo nutne :-) |
| |
| Ahoj! |
| Hynek |
|
|
|
...odkaz na popis Bloudění na Eskamotérovejch stránkách...
|
| Ahoj Peprníku. |
| Díky za mail. Těší mě, že jsi narazil na moje stránky. Chtěl bych Ti a všem dalším organizátorům moc poděkovat za skvěle naplánovanou akci. Bylo to moc fajn. Na bloudění jsme jeli poprvé, díky tvojemu setkání s Leošem na nádraží v Chornici. No my vysvědčení máme. Leoš sice nedošel až do cíle, jelikož si uďál něco s kotníkem, ale vysvědčení jsem mu vzal taky. |
| Jasně, odkaz na moje stránky klidně zveřejni. Beztak na ně nikdo nechodí. |
| Měj se fajn |
| Luboš |
|
odkaz na stránky s popisem Bloudění |
|
|
|
...příběh od Velkýho Fo...
|
| Ahoj profesorský sbore ZŠ Bludičská. |
| V žákovské knížce jsem se dočetl, že chcete napsat slohovou práci o letošním školním výletě do Podkrkonoší. Bohužel jsem žák lajdák, tak mně to trochu trvalo, ale přece píšu. |
| Tak teda, každý, kdo byl někdy na vandru ví, že na každém vandru je nejlepší bloudění. Proto, jsem se taky školního výletu zúčastnil. A byl jsem velmi spokojen. No abych jen nechválil, tak začnu tím, co se mně nelíbilo a pak už budu jen chválit. Tak teda nelíbilo se mně počasí a taky to, že jelovston ( to není Anglicky ale Čínsky) v palmovým hájku byl nastříkán na kámen a že jsme v lomu u Nízkého vrchu asi překazili hnízdění nějakého dravce. Za první nemůžete vůbec, za druhý hodně za třetí taky nemůžete ( toho hnízda jsem si všiml, když jsem hledal šifru, tak jsem na skále našel tři vajíčka a kus ohlodanýho potkána. No ale z letošního bloudění jsem byl nadšen a pokud to jen trochu půjde, tak za rok pojedu znovu. Z vlaku jste nás vysadili v Dohalicích a hned jsme luštili první šifru. Komenského životopis jsme My vzorní žáci vyluštili hned, ale najít les Svib byl teda oříšek. Nakonec všechny tři zde vypuštěné skupiny ( asi 10 lidí) koukalo do tří map a uvažovalo, kam máme jít. Až asi po půl hodině někdo prohlásil „ My jsme slepí jak patrona, vždyť je to tady“. Opravdu tam les Svib byl. Jen jsme ho přehlíželi. V lese Svib jsme po středně dlouhém hledání našli kříž 140 a další šifru. Musím přiznat, že jsem se do jejího luštění moc nepletl, protože jsem měl pocit, že Itawa a Netopýr, kteří šli se mnou historii rozumějí líp. Nakonec jsme šifru zjistili špionáží u jiné skupiny, rozdělali oheň a přespali. Ráno jsme vstali časně a vyrazili. Cestou jsme potkávali spící bludiče, první spali u bývalého obchodu v Benátkách, další přístřešky byly prakticky v každém lesíku po cestě. Poslední stan stál kousek před IV. Km severní žel. Tratě. Chvilku jsme luštili geometrii, když jsme dospěli k závěru, že máme jít do Jeřiček.V tom přijela „ zásahová jednotka“ místních myslivců. Povolal ji místní občan, na jehož pozemku si předešlá skupina postavila stan. Hned šli na nás, že jsme si na jeho pozemku postavili stan. On ten jeho pozemek byl několik desetiletí neudržovaném úhor. Když se k nám myslivci blížili, tak si povídali „ Oni tady hledají bejvalej hrádek, voni si dělají prdel“. Vysvětlili jsme jim, že my jsme žádnej stan rozhodně nestavěli ( taky jsme žádnej neměli) a kamarádsky je poslali za druhou skupinou. Zůstal s náma jeden myslivec, který se nám snažil vysvětlit, že už není komunismus a že nemůžeme na soukromém pozemku stavět stan. Asi si nevšiml, že nikdo z nás toho v komunismu moc neprožil ( já teda 18 let, ale Itawa a Netopýr minimum) a tak těžko můžeme svý zvyky mít z komunizmu. Moc jsem mu neodporoval a za chvilku jsem řeč převedl na téma bývalého hrádku v okolí. Ubezpečil nás, že v okolí je jen Hrádek u Nechanic, ale když se zbytek myslivců vracel, zavolal nám asi lepšího místního znalce Jindru, a ten prohlásil, že na hradech se říká u Jeřiček. Hned jsme věděli, že jsme geometrii vyluštili správně. Tak jsme vyrazili ( ještě, že je ten blbec zavolal). Za náma vyrazila s nepatrným odstupem druhá skupina. Asi v půli cesty nás došla a zeptala se, jak jsme to vyluštili. Vysvětlili jsme jim to, s naším řešením byli asi spokojeni, protože pokračovali za náma dál. Češtinu a Matiku jsme vyluštili skoro za pochodu, až jsem si říkal, proč se to jmenuje bloudění, když jsme si zatím nezašli ani centimetr. No všeho dočasu. Výtvarnou výchovu jsme sice perfektně vymalovali, žlutýho kolečka jsme si všimli, pozorně jsme se dívali co je na druhé straně. Bylo tam nic. Nikoho nenapadlo, že je to yellovston, tak jsme šli do areálu slonů, který se nám jevil nejpravděpodobnější. No v Bílé Třemešné u hospody jsme podkali samotného ministra školství, a na jeho nápovědu jsme se vrátili do palmového háje. Spočítat rozdíly mezi broukem gemožravým a usárnožravým se mně povedlo úplně přesně. Ale nebyli jsme si jisti, jestli to, že tykadlo má míň článků, z nichž jeden je větší je jedna chyba nebo dvě. Tak jsme šli na hradiště sluníčko přes rozcestí u suchého buku. Rozcestník byl moc pěkný, opravdu se Vám povedl. Moc jsme se mu nasmáli. Né tak ovšem šifře. Že je to morzeovka jsme pochopili hned, ale ať jsme dělali co dělali, tak se nám to vyluštit nedařilo. Tak jsme pochopili, že večer je hloupější rána a přespali jsme u suchého buku. Teda kousek od něj. Ráno ještě ve spacáku jsme šifru vyluštili, ono by jsme ji vyluštili ještě večer, ale po prvních třech písmenech mgk jsme dospěli k závěru, že je to nesmysl a hledali jiné řešení. Kazetu jsme našli a uvažovali co s ní. Wolkmena jsme si samozřejmě nevzali. Naštěstí šli zrovna okolo jiní bludiči, a ti nám poradili, že je to tam napsáno. Napřed jsme kazetu přemotali a nic nenašli. Tak jsem vzal pásku a choil vždy 15 metrů tam, pásku položil, vzal další a stále znovu. Asi 13 metrů před koncem jsme to našli a vyyrazili vstříc největší chybě celého bloudění na tři kříže. Po prohlédnutí mapy na třech křížích jsme zjistili, že všechny CHKO jsou označeny křížkem svisle vodorovným, jen CHKO Beskydy šikmým. Protože nás nic jiného nenapadlo, tak jsme zamířili tam. Vlakem z Bílé Třemešné do Žírče a odsud tři kilometry pěšky. U rybníka v poměrně nevzhledné krajině jsme nic nenašli. Seděli jsme smutně na posedu a nedaleko pasoucí se ovce a kozy jakoby se nám smáli. Po čase jsme šifru jakž takž vyluštili, jen jsme nevěděli jestli do Slavkovskýho nebo Blanskýho lesa. Pomalu jsme došli do Dvora Králové, vzdáleni asi 15 km od trasy jsme si řekli, že dojdem aspoň tam, kam dojdem. Jelikož jsme neměli mobil, tak jsme se rozhodli, že z budky zavoláme na mobil, který je v žákovské knížce. Budku na kyslík člověk najde v každé dědině. Jen ve Dvoře Králové je to problém. Prošli jsme půl Dvora, pak ještě náměstí a kousek za náměstím jsme jednu našli. Nefungovala jí trojka, takže nám byla k ničemu a šli jsme dál. Pak nám někdo poradil, že máme jít na sídliště, kde byla budka s funkčním telefonem ( nebo mu alespoň fungovaly všechny čísla, které jsme potřebovali). Šemík nám poradil Slavkovský les. Tak jsme vyrazili pěšky, že si zkusíme něco stopnout. No moc nadějí jsme neměli. Tři špinaví trempové s batohama. Chtěl jsem na cestu koupit nějaký tatranky, ale první hospoda do které jsem zašel byla nějaká luxusní a vyhodili mě z ní, pak když jsem odbočil k benzínce, tak na mě volali. Právě stopli auto!!!!!!! Neuvěřitelný. Slečna jela na Housku, a tak nás dovezla až k vesnici Kaly, která byla pod kopcem Valy, na němž byla hodina výpočetní techniky. I díky nápovědě od Seyčka jsme ji poměrně rychle vyluštili a pokračovali k Čínštině. Nejsem si vůbec jistý, jestli by jsme to bez nápovědy vyluštili. Na Čínštině byla nápověda taky, ale tam si jsem jistý, že bych to vyluštil, protože s touto šifrou jsem se už někdy setkal. Cestou ke kapli Máří Magdalény jsme pro změnu zabloudili. Nezašli jsme si moc, jen asi 5 km. I přes toto bloudění jsme dál důvěřovali Netopýrovi a nechali ho vést naši skupinu podle mapy. Když jsme přicházeli ke kapli, už byla tma. Což byl docela problém, protože jedinou baterku v naší skupině jsem měl já, a ta už pomalu docházela. Šifru jsme našli a při svitu hřbitovní svíčky i vyluštili, zeměpis byl poměrně snadný. S pomocí domorodců ( u kterých jsme byli pro vodu) jsme došli na lavičku. Tam jsme obě šifry jednak vyluštili, jednak tam bylo napsáno kde je cíl. Bylo půl jedenáctý, do cíle dva kilometry a bylo zřejmé, že do půlnoci dojdem. Došli jsme o půl třetí ráno. Pravda, podívali jsme se na Kozinec ( v mapě označenej jako Potomac). Ale popořadě. Správně jsme sešli dolů do údolí, kde u jednoho domu měli světlo na pohyb. Jelikož nám baterka už moc nesvítila, tak jsem chodil sem a tam a Netopýr s Itawou hledali správnou cestu. Chodil jsem sem tam tak dlouho, až vykoukl z okna majitel a docela přátelsky se zeptal, co hledáme. Po pravdě jsem mu odvětil, že radioaktivní kapli. Nic o ní nevěděl, jen nám poradil, že jediný vysílač v okolí je na Kozinci. Netopýr usoudil, že to je radioaktivní vysílač a šli jsme tam. Prošli jsme nekonečnou vesnicí a za ní jsme se vydali do neuvěřitelně strmého kopce. Na kraji jsme u nějaké samoty vlezli do oplocenky, které tam kus chybělo, čehož jsme si nevšimli a pak jsme v poměrně hlubokém sněhu stoupali. Na vrchu jsem se ocitl u plotu. Napřed jsem ho chtěl obejít zleva, pak zprava a až potom jsem si uvědomil, že jsem uvnitř. Tak jsem oplocenku přelezl, pravda trochu pode mnou praskla vrchní vodorovná lať, ale na druhou stranu jsem se dostal a byli jsme u vysílače. Radioaktivní kaple byla na sever od radioaktivního vysílače. Netopýr vytáhl kompas, zamířili jsme na sever a na druhé straně jsme z kopce zase sešli na pole a mířili přímo do vesnice. Netopýr došel k závěru, že kompas nefunguje a že jsme měli jít po hřebeni. S tím hřebenem jsem s ním souhlasil, jen se mně to přestalo zdát. Nikde totiž nebyla jediná lidská stopa. Přesvědčil jsem Netopýra, ať vytáhne mapu a zjistil jsem, že jsme špatně. Po chvilce jsme zjistili, i kde jsme a vydali se ke kapli. Cesta už proběhla celkem bez problémů, až na to, že i když jsme byli správně, tak jsme kapli nemohli najít. Aspoň hodinu jsme se motali v kruhu, než jsem na radu Itawy vylezl na malou vyvýšeninu, odkud jsem uviděl oheň a kruh trempů. Došli jsme, povídali si hráli a zpívali, pak bylo najednou osm ráno, už nemělo cenu jít spát, tak jsem se sbalil a šel s první skupinou na vlak. |
| Takže za rok ahoj |
| Velkej Fo z třídy Datel. |
|
|
|
|
...článek od Dracule, který vyšel v Puchejři...
|
| |
| XVI. BLOUDĚNÍ aneb Škola hrou |
 |
| Vzhledem k tomu, že loňský ročník byl podle stížností účastníků až trestuhodně jednoduchý (také díky nádhernému, téměř letnímu počasí), bylo radou starších z kruhu okolo T.O.D.Č. odsouhlaseno mírné zdrsnění akce. A hned na úvod musím říct: povedlo se! |
| Hlavními protagonisty letošního ročníku byli Blue-Woody (ministr školství), Šemík (školní inspektor), Peprník (ředitel školy) a Špulka, Andy, Mravenec, Bedla (vyučující). A že nás vyškolili. Většina těch, co došli až do cíle, za to vděčí Šemíkovi, který se pohyboval na chvostu bludičské kolony, povzbuzoval odpadlíky a téměř celou cestu absolvoval s mobilem u ucha, aby zoufalým poskytoval mírné nápovědy při luštění. Obávám se, že si také vyslechl spoustu nelichotivých připomínek k obtížnosti šifer. No, nepamatuju si Bloudění, kdy by do cíle dorazivší účastníci této středně náročné akce padli pořadatelům do náruče a se slzami v očích jim děkovali za bezchybně zvládnutou trasu. A doufám, že se tak ještě dlouho nestane, protože pak už by nebylo co zlepšovat a komu spílat, nebylo by co vyprávět a řešit u zimních plápoláčků, pořadatele by nebavilo od Vánoc pouštět fámy, kam se pojede tentokrát a vymýšlet nové neotřelé šifry – prostě už by nebylo proč těšit se na Velikonoce... Největší úspěch slaví vždycky historky o tom, co se kdy nepovedlo... Uznejte, že sdělení: „přišel jsem, našel jsem, vyluštil jsem, šel jsem dál, našel jsem...“ není nijak zajímavé... A jak to tedy bylo letos? |
| Jelikož byl sraz hned u Vršovického nádraží, neměli jsme to tentokrát daleko a kupodivu se ani nekonal přesun na Hlavní nádraží. Většinu účastníků překvapila cílová destinace, neboť ta byla jen kousek za Hradcem Králové. Byla jsem ráda, že pořadatelé vzhledem k tomu, že letošní Velikonoce byly ještě v březnu, volili trasu v nižších polohách. Předčasně. I tak byla předpověď počasí pesimistická a všichni jsme doufali, že to nebude tak hrozné. Utvořili jsme čtyřčlennou skupinku s Věrkou, Boubelínem a Bobkem, během cesty vlakem se k nám nakonec přidal i samotný ministr školství Blue-Woody – prý že by rád také jednou absoloval celou trasu coby bludič. A taky že mu podřízení nechtějí říct, kde je cíl. Ale jestli si někdo myslí, že nám cestou cíl prozradil, nebo bez luštění sdělil příští kontrolu, tak se mýlí... Pokud snad věděl, tak mlčel :) |
| Když jsme vylezli z vlaku v Dlouhých Dvorech, z nebe se snášelo husté mrholení. Po prvním nahlédnutí do kvízu jsme pochopili, že letos to bude tuhé. Zrcadlově otočená mapa a znalostní test (občanská nauka) z životopisu J. A. Komenského místo obvyklého jednoduchého testíků plného vtípků o kamarádech – po vyluštění číst odzadu. Měli jsme v lese Svíb (hnusný slovo do kvízu, v první chvíli se zdá, že je to chyba) najít křížek číslo 441. Les jsme trefili snadno (půlka z nás si plete levou a pravou ruku), s křížkem to bylo potmě horší (a déšť se zvolna měnil ve sněžení), ale nakonec o něj Bobek zakopnul. Ke slovu přišly nůžky a znalosti z dějepisu – srovnat obrázky lidiček chronologicky podle toho, v čem jsou oblečení. Povedlo se nám to navzdory větru, který se nám snažil obrázky rozfoukat po okolí. V lesíku se to hemžilo světýlky, když jsme vyráželi směr sever – k trati, kde jsme měli hledat 4. kilometr. Trať jsme našli (nic těžkého), i nějaké patníky tam byly, ale značně omšelé, takže nám chvíli trvalo, než jsme ve světle baterek našli spásný údaj: 1,2 km trati – a pak už nebyl problém najít ten správný patník. Jak jsme se později dověděli, už na této kontrole vyhořeli i někteří zkušení bludiči. Ona se totiž většina kvízů letošního Bloudění vyznačovala tím, že i po vyluštění nebylo přesně jasné místo, kde je další kontrola. U patníku nás čekala hodina geometrie. Z nebe na nás mrkaly hvězdičky a mírný vánek nás kousal ledově do prstíků, když jsme hledali správný průsečík na černobílé letecké mapě. Z té jsme nakonec vykoukali, že další kontrola je u velkého rybníka. Byly dvě hodiny ráno a tak jsme cestou přes bílé místo v bludičské mapě zapadli do prvního příhodného lesíka, napnuli šňůru, lehli si pod ní a nařídili budík na šestou ráno. |
| V osm ráno jsme už snídali u další kontroly na hrádku Malý Vřešťov uprostřed bažantnice (naštěstí nikterak pečlivě oplocené). Vysvitlo sluníčko. Když jsme si přečetli Peprníkem pečlivě zpracované povídání o hrádku, pustili jsme se do opravování diktátu – udeřila hodina českého jazyka. Z kvízu nám vyšlo, že máme jít na Moravu. Že to má být „vrchol“ jsme si vydedukovali – další možností byl „pramen“ (zavrhnul Boubelín) a „tvrz“ (zamítnuto mnou). Prostě jsme vyluštili jen půlku, ale to jsme v tu chvíli nevěděli, takže jsme nejistě vyrazili dál a doufali, že správně. Opět se tak potvrdilo to, že letošní šifry jsou těžké až záludné. |
| Náladu nám zvedly nanuky zakoupené po cestě, takže když jsme na vrchu Moravě opravdu našli zprávu (hodina matematiky), tři inženýři v naší skupince ji během minuty rozlouskli. Podle některých to ale prý byla jedna z nejtěžších šifer. Podle mě jejich obtížnost naopak stoupala... Dalším dílčím cílem byl jeden ze tří historických patníků vyznačených na mapě. Tentokrát jsme si aspoň byli jistí tím, že jsme luštili dobře. |
| Pochodovou morálku ale srazilo doslova na bod mrazu husté sněžení. U patníku jsme podle nepřítomnosti jiných stop ve sněhu pochopili, že jdeme jako první. Hodina výtvarné výchovy spočívala ve vybarvování očíslovaných políček, ze kterých pak vyleze obrázek. Zírali jsme bezradně na slona, sluníčko i antilopu, hádali kam jít (areál slonů, tvrz Sluníčko, areál antilop), když prvobludič Bobek ukázal na palmu v rohu obrázku a zeptal se: „A proč je na ní žlutý kolečko?“ Je to jasný, další yellowstone je v palmovém háji. |
| Když jsme se tam dobrouzdali sněhem (a tím jsme šli pak až do cíle), kontrola nás nadchla (viz fotka barevná fotka na str. 31). Ne už tak šifra z hodiny přírodopisu. Otravná piplačka s počítám rozdílů mezi dvěma kresbičkami brouků, kterých bylo správně 67(!). Klíč nás posílal na rozcestí U suchého buku. Jenže stačila malá nepozornost a měli jsme se vydat úplně někam jinam. Tohle tedy nebyl zrovna povedený nápad, však se taky několik skupinek nechalo zmást. Možná, že bychom byli shovívavější, kdyby nám k luštění krásně hřálo jarní sluníčko, ale takhle jsme jen pěkně vymrzli, než jsme to třikrát přepočítali. Až ke zmíněnému rozcestí jsme střídavě nadávali na počasí i na pořadatele a báli se, jestli jdeme správně. |
| Radost z nalezení této kontroly, opět velmi povedené (viz druhá fotka na str. 31), nám zkalila další na první pohled náročná šifra. Když hodina hudební výchovy, tak samozřejmě noty. A to se sama nabízí morseovka. První a jednodušší řešení nás odesílá pár metrů vedle, k Vyhlídce u nasraného bludiče – jo, tak to odpovídá... Zkoušíme to jinudy a když nám vyjdou písmenka MGK, vzdáváme to. Je nám všem zima, máme hlad, žízeň a depku. Se šifrou v ruce scházíme do Bílé Třemešné do hospody. Tam navigujeme správným směrem jednu skupinku bludičů, kteří se nedopočítali správného počtu rozdílů na předešlé kontrole. |
| Teplo a tekutiny vykonávají své a tak po chvilce bádání zjistíme, že jsme luštili správně – měli jsme u rozcestí najít jeskyni s „MG kazetou“ a na ní se ve 13. minutě přehrávání ozve cíl další kontroly (ve zvadle byl i walkman), nebo bude napsán na 13. metru pásky. Šlaka! Zatímco Věrka, Bobek a Woody se chystají zpět nahoru na kontrolu pro kazetu, volám Šemíkovi. Je rád, že se nám zatím daří (i když s problémy) hledat kontroly a luštit šifry správně, takže nám nechce kazit skóre tím, že by nám prozradil kam dál. To nás stojí hodinu hodinu světla. Ve 13. minutě poslechu se dozvídáme, že: „Jen tři kříže...“ |
| Když vyfuníme zpátky na hřeben, akorát se stmívá. Asi dvě hodiny střídavě pobíháme po lese a hledáme smírčí kříže, ze tří nalézáme dva. Je to jediný moment celého víkendu, kdy jsme rádi za sníh, protože ten klíčový třetí kříž jsme našli podle stop pořadatelů. Dalším telefonátem Šemíkovi si ověřuju, že nám opravdu stačí šifra od tohoto třetího kříže. K luštění si rozděláváme ohýnek, ale protože pořadatelé doporučili tuto kontrolu jako „spací“, nechce se nám čekat na ty davy, co nám jdou v patách a po vyluštění vyrážíme dál hledat nocleh. Žádný lesík nám ale není dost dobrý, a tak nakonec skončíme pod Zvičinou v bývalém kravíně a jsme rádi, že na nás nefouká. Venku září hvězdičky a pěkně mrzne. Všichni se svorně těšíme na zrmzlé ranní obouvání proráchaných bot. |
| Ráno potkáváme Deneb s Emer, jdeme kousek spolu, pak volíme cestu krleš přes údolí na kontrolu označenou jako „val“, zatímco ony jdou oklikou. Nahoře se scházíme v hodině výpočetní techniky. Pro změnu sněží, rozděláváme další ohýnek, bílo máme i my. Přítel Šemík na telefonu se nechá zlomit a prozrazuje, jak máme luštit – s mírnou výtkou, že tuhle šifru vyluštil za 10 minut. Jo, v teple obýváku s hrnkem teplého čaje v ruce, opáčím... |
| Máme hledat lom na Nízkém vrchu, který je skoro kilometr dlouhý. Cestou nás dohání Seyček s Peťulí a soptí jak Etna, postupně přicházejí i další, takže když lom konečně objevíme, je nás asi patnáct. Seyček páchá oheň s tím, že mu za odměnu vyluštíme šifru. Osobně považuju tuto hodinu čínštiny za nejpitomější šifru celého Bloudění. Ani ne kvůli tomu nápadu, ten je pěkný (i když jsme stejně nakonec opět volali Šemíkovi), spíš proto, že jednotlivé znaky byly po třech na každé z předcházejících kontrol. Takže než jsme se vůbec pustili do luštění, museli jsme je všechny vyhrabat z kapes a poskládat za sebou. Dost mě to rozčilovalo, ale nakonec jsme se dobrali toho, že máme jít ke kostelu sv. Maří Magdaleny u Pecky. Máme před sebou ještě tři kontroly a už nás to moc nebaví. Velkou zásluhu na tom nese počasí. Uvědomuju si zpětně, že kvízy byly skvělé, promyšlené a vymazlené. O to víc je mi líto, že jsme je už nebyli schopní náležitě ocenit. |
| U kostela propuká panika, když nikdo nemůže dlouho najít zprávu. Naštěstí je nakonec hodina zeměpisu celkem jednoduchá a další kontrola – Lavička – velmi blízko. |
| A tam zjišťujeme, že se pořadatelé rozhodli trasu o jednu kontrolu zkrátit, takže když vyluštíme chemii, máme cíl! Naštěstí, protože fyzika, která tu byla původně, s krásnou barevnou šifrou (asi třicet různých ozubených koleček), by nás asi odrovnala definitivně. Mě tedy určitě. |
| Nálada najednou prudce stoupá a luštění nás víc baví. Cílem je lesní kaplička za Borovnicí, kterou znám. To mi ostatně sdělil s nevinným úsměvem Šemík ve vlaku – totiž, že v cíli už jsem aspoň jednou byla. Woody na to opáčil, že kdybych furt necourala po celý republice, ale byla na vandru podruhý, tak jsme to mohli vědět hned od začátku. Tady je vidět, za co takový nápovědy většinou stojí... V Borovnici se nám do cesty staví přírodní překážka s dobrou kuchyní, takže k ohni u kapličky už docházíme usmíření s letošní trasou. Tak, a je to za námi. |
| U ohně probíhají zuřivé diskuze, jak to mohlo být všechno jinak a lepší, pořadatelé dostávají svůj díl. I trochu nespravedlivě, protože počasí si nikdo nenaplánuje a letošní celkem mírná zima je uchlácholila v přesvědčení, že nebude tak hnusně, jak nakonec bylo. Šifry byly vážně dobré. Možná až moc, hlavně ke konci bychom asi všichni ocenili něco méně intelektuálně náročného. |
| Pokaždé, když v cíli poslouchám názorory bludičů, tak si uvědomím, že není důležité, kam se bude ubírat kurz téhle akce. Jestli se šifry zjednoduší nebo ne, jestli se trasa prodlouží nebo ne, zmenší či zvětčí počet kontrol atd... |
| Dokud se na Velký pátek budeme scházet na nejnemožnějších místech a se zatajeným dechem čekat na odhalení cílové stanice, dokud se budeme pokaždé v cíli takhle dohadovat, dokud budeme mít sílu ujít těch 70 a víc kilometrů v jakémkoliv počasí a jakýmkoliv terénem, dokud vůbec bude mít někdo čas (i odvahu) tuhle akci uspořádat a někdo se zúčastnit, je to dobré. |
| Příští ročník prý uspořádá tvrdé jádro T.O.D.Č., jak řekl Woody. Tak se máme zase celý rok na co těšit... |
| S díky pořadatelům za uspořádání letošního ročníku |
| Draculea, Avalon |
|
|
|
|
...odkaz na popis, naskenované úkoly a mapky Bloudění 08 od Skřítka...
|
| Ahoj kamarádi, |
| Tak zatím jsem se vůbec nedostal k tomu, abych napsal pokračování vyprávění z velkého vandru do Bieszczad… Ale udělal jsem aspoň něco, naskenoval otázky a mapky z velikonočního Bloudění. Teda ne úplně všechny, jelikož jsme s Lubošem zabloudili, na šestém úkolu se zasekli a pak jen řízením osudu se dostali na sněhové stopy bludičů a vypátrali tak kontrolní bod myslím že až devátý… Takže ty dva nám chybí. Najdete to na
http://mrtvemesto.sweb.cz/bloudeni08.htm, dole pod textem. V textu nahoře je i aktivní odkaz na naskenovanou žákovskou knížku :) Kdyby něco z toho nešlo otevřít, dejte vědět ať to opravím. |
| Mějte se pěkně |
| Leoš |
|
|
|
...poslední příspěvek z 6.2.2009 od Piotrowa...
|
| Zdar ředitelskej |
| bohužel, jako celobludičský lempl a milovník osvěžoven po cestě jsem se dostal k úkolu pouze s téměř ročním spožděním. Mám slova chvály šli jsme v pohodovém tempu krásnou krajinou a jenom naše neschoponost luštit nás nedovedla do cíle. Vzhledem k tomu, co jsem si přečetl o přípravách smekám, že to Vaše duševní zdraví přežilo. Myslím si s odstupem času, že šifry byly jedoduché tak moc, že všichni včetně nás v tom hledali něco, co tam nebylo. Bohužel jsem musel být v neděli někde jinde, ale kdyby byl čas tak v pondělí na oběd bych byl v cíli. Takže všem organizátorům díky moc a za rok někde na trase. |
| Piotrow von Wrschau |
|
|
|
|
|
|
|
|
| Co napsat závěrem? Snad jen, že se už těším na další bloudění. A doufám, že se každý rok najde dostatek bláznů, kteří tuto nevděčnou, ale krásnou akci vždycky připraví. |
|
|
| |
|
|
| photos&webdesign by Peprník© |
|
|
