Peprníkův příběh o vyvrknutém koleni
	Peprník, aby to nebylo tak jednoduché Bloudění, si musel vyvrknout koleno. Pro jistotu, až když už byl v cíli. Být to někde na trase, to by nemusel taky dorazit do cíle, že. Ale aby to nebylo tak okaté, provedl to při přeskakování snad třináctého ohradníku. A ještě na přání fotografa Andyho, aby byla dokumentace jak jsou bludiči málo zničení. ...a takhle se to stalo při přeskakování elektrickýho ohradníku... ...chvíle půl sekundy před dopadem... No konečně, teď už to je bludičskej zážitek jedna radost. Než jsem se v doprovodu soucítících bludičů dobelhal na zapálení ohně (samozřejmě pozdě), kolení soustrojí jsem si vyhodil ještě třikrát. Ale opravdový zážitky měly teprve přijít. Jak se dalo očekávat, kolínko i přes zafačování narostlo v pořádné koleno, ztuhlo a jakákoliv manipulace se stávala zážitkem sama pro sebe. Zalezl jsem do spacáku a celou noc hledal polohu, při které by bolavé koleno nedávalo o sobě znát. Marně. Při probdělé noci, poslouchajíce trampské písně linoucí se od ohně, jsem vymýšlel scénáře, jak se dostat zpátky do Budějc. Jak se dostat do nejbližší českolipské nemocnice či jak se vůbec dostat odtud na vlak. Začalo svítat. Poslední lidičkové u ohně dozpívali písně. Někteří naopak již šli vařit snídani. A já jsem místo naplánovaného plazení se směrem k vlaku konečně usnul. Sic jen na chvilku. Při probuzení už bylo kolem živo. Naštěstí nedaleko spala Waki, která si na tomto Bloudění přivodila obdobný kolení problém. Nevím jakým způsobem, ani jak moc, ale teď narozdíl ode mne byla schopná se po svých dostat na vlak. Ale co hlavně jsem chtěl říci. Rozmluvila mi nesmyslnost cesty do českolipské nemocnice a reálnosti následného převozu sanitkou do Budějc. Koleno sice bolelo, že bych v ten moment dal všechen svůj kapitál za odvoz vrtulníkem (bych konečně letěl vtrulníkem:). Ale co jsem mohl dělat? Waki si s kolenem svoje už vytrpěla a já se nesmím zahanbit a do Budějic se dostat po svých, zlomený to nebude. Tak. Dilemování jak mě dostat na nádraží se ujali i další kamarádi. Odnesení mého drobného tělíčka na zádech bylo kupodivu ihned zamítnuto. O vyrobení a použití nosítek se přeci jen trochu přemejšlelo, ale i tak jsem si to nějak nedokázal představit. Nejjednodušší varianta byla vyrobit berlu a Peprníku snaž se. Výroby se ujal Andy s Bedlou za pomoci pilky od Waki. Já jsem se mezi tím sbalil (by člověk nevěřil jak je to najednou komlikovaný) a s pomocí stromu a Bedly se postavil. Na levou nohu samozřejmě. Došloupnout na pravou nohu jak se dalo předpokládat nešlo. Kluci berlu pilkou vyladili do potřebné délky, vrazil jsem ji do podpaží, směrem k ohni zařval "AHÓÓÓÓJJJJJ" a hurá na nádraží. Šlo to pomalejc než jsem si myslel. Z toho šourání by byla zanedlouho vyřízená i zdravá noha. Tuto situaci rychle pochopili i doprovázející Bedla s Andym. Tímto tempem by se stihnul až večerní vlak. Andy proto navrhl, že jde do vesnice sehnat nějakou káru. V tento moment jsem blahořečil Andyho výřečnost, pro kterou bych ho občas ...zakopal do země. Dopajdal jsem to až na cestu a kus po ní. V tom už se proti mne zjevila bílá dodávka a na místě spolujezdce seděl Andy. Tak to je ta kára!!! V ten moment se mi ulevilo. Představa zbývající cesty byla zoufalá a to jsem nevěděl, že nádraží je ještě notný kus za vesnicí. Chlapík byl supr. Krom toho, že nabízel i odvoz do nemocnice v České Lípě dostali jsme ještě výborné rybízové čůčo. Touto autokárovou vychytávkou jsem stíhal vlak po desátej. Mezitím na zastávku Stvolínky dorazili i další bludiči, kteří jeli do Prahy, takže pomoci při přestupu v Lovosicích jsem se obávat nemusel. Ono holt chvíli trvá než si člověk s berlema (berlou a klackem) natrénuje nástup i výstup z vlaku. V Lovosicích byl na přestup čas, pohoda. Cesta do Prahy se hromadně prospala a jen jedna následující věc nebyla potěšující. Vlak končil na Masaryčce. Tudíž jsem musel absolvovat belhací přesun na hlavák. Naštěstí kluci byli fajn a doprovodili mne až na perón. Což samozřejmě díky mne nebylo nijak rychlý a "navazující" vlak do ČB byl fuč. Další vlak jel za asi necelé dvě hodiny. Už jsem kluky nechtěl zdržovat. Pokud by vlak na ČB odjížděl z jinčího nástupiště mám čas se přemístit. S děkováním jsem se rozloučil a začal si krátit chvíli krácením nohavic. Minimálně mi budou rengenovat koleno a řešit sundání kalhot a hlavně bot na pohotovosti by bylo nepříjemný pro všechny. Mému počínání nenápadně přihlíželo hafo deutschlandsky mluvících lidí čekajíce na pozdní příjezd či odjezd EC kamsi do Hamburku. Těžko říct zda jsem v nich budil pohoršení či soucit. Konečně odjeli. Při odřezávání druhé nohavice na mne zaujatě pokukovali i policejní příslušníci. Ale snad díky sukovité berle si na mňa netroufli. Samostatný nástup do vlaku jsem uskutečnil poskakujíce po jednej noze i s jakousi bravurou. Obdobně i výstup v Budějicích. Jelikož moji rodiče od Moravských Budějovic v ten den k večeru dovezli synka Loupežníka do ČB, využil jsem jejich automobilovou přítomnost k odvozu na pohotovost do ČB nemocnice. A pak zpět domů, kde už mne čekala vysmátá Špulka, Loupežník a Mates zajímající se co to táta vláčí za klacky. V celku to nakonec bylo v pohodě. Měl jsem z celý cesty větší strach. Tímto bych rád všem poděkoval za pomoc. Špeciálně Andymu a Bedlovi za výrobu super berle, sehnaní autokáry a doprovodu na vlak. A klukům (nevím jak se jmenují ...Ondra, Doktor??? ...ozvěte se) za pomoc při přestupech a doprovodu na hlavák. Moc si toho cením. Dík samozřejmě patří i ochotnému řidiči autokáry, rodičům a dalším lidičkám, kteří pomohli byť jen slovem. Jo, abych nezapoměl. V nemocnici se přímo na berlu přišlo podívat několik doktorů a všici ji obdivovali. Prej je jak ze skautský příručky. No, myslím, že berla zůstane v mejch vandrovních artefaktech na zavěšení camrátek z Blouděních :) A se možná ještě ptáte co s tím kolenem tedy mám??? Doufám, že jen pochroumané vazivo, šlachy. Jeden doktor říkal, že je to v pohodě. Druhej za dva dni na kontrole chtěl hned operovat. Ale na koleni se to prej všecko hojí dýl, takže snad to "dýl" nebude moc dlouho, abych mohl brzo na ňákej vandr. Peprník
photos&webdesign by Peprník©