V pátek vyrážíme ve 14:30 busem do Prahy. Mravi nakonec vše stíhá, tak jedeme spolu. V metru potkáváme (u mě to je už tradice) Sysla, ten s námi jde na Hlavní nádraží, kde se stavujeme pro Peprníka a pak už hurá k Židovské sinagoze. Moc se nás tam letos neobjevilo-celkem 58. Nadšení je v každém z nás, hýříme odvahou a padajícímu sněhu se smějeme. Jó, kdybychom jen věděli, co nás čeká a jak brzo nás ten smích přejde. Před pátou nám Tony oznámí, že lístky si máme koupit na Železnou Rudu a vláček nám jede v 17:09, tak pádíme k vlakáči. Je totálně narvaný, do Plzně jedeme namačkaní jako sardinky, tam přestoupíme a je to už o trošku lepší a pak ještě jeden přestup. Ve vlaku si dohodneme svou Bludičskou partu-Andy nakonec s námi není-teprve ve čtvrtek se vrátil z Maroka, tak se ani nedivím, že se mu nikam nechtělo. Bereme si tedy k sobě Sysla, jinak je složení stejné jako v loni-já, Mravi a Peprník. Tony naši skupinku a ještě pár dalších vyhodí ve stanici Špičák. Hned se do nás zakousne zima. Dáme se do luštění zprávy, ale na místní mapku se nalepí i ostatní bludičské party, tak rezignujeme, jdeme si sednout do teploučké čekárny, dáme si gáblík a doufáme, že fronta před mapou opadne. Průvodčí nás ale brzo upozorňuje, že se čekárna zavírá, tak se jdeme protlačit davem u mapky a nacházíme naleziště prvního Yelowsonu-podle naší mapky je to Anapurna (Sklářský vrch). Vyrazíme tedy po silnici do Železné rudy a odtamtud kus po žluté do půli hory. Tam nacházíme ideální místo na noční spočinutí, tak stavíme přístřechy a uléháme. Noc je nic moc, ale není mi nijak zvláštní zima, jen trochu. Zdá se mi spousta snů o porcelánových hrnečcích, který vůbec nechápu. Ráno je mrazivý. Přes noc napadlo něco sněhu, vstáváme a ženeme se ohřát k ohýnku, který vytvořil vzorný Sysel a vaříme teplý čajík. Hned po snídani balíme věci a vycházíme na Anapurnu. Zprávu najdeme bez problémů, bez těch určíme i další vrchol s druhým Yelowstonem. Na tom s Peprníkem najdeme zprávičku, která se musí z jedné strany přidržet nad plamenem-objeví se tak slůvko (Nanga Parat). Tedy další vrchol. Slézáme znovu do údolí a zas lezeme na vrchol jedné neuvěřitelně příkré hory, cestou nestačím s dechem a pořád se opožďuju. Azimut nás vede přes kameny, smrky a jeden potok, který odmítám brodit a jdu po jeho břehu tak dlouho, dokud celá roztřesená nervozitou nenajdu poloshnilý mostek. Vracím se pak zpátky, Mrav pro tuhle moji fóbii, za kterou může loňské Rumunsko, nemá moc pochopení,ale co se dá dělat. Konečně jsme po děsivém stoupání na vrcholku hory, kde potkáváme Čajíčka s uštvaným Alvou, ze kterého přes veškerý mráz a nepřestávající sněžení, tečou čůrky potu. Chvíli na to přicházejí další dvě bludičské party. Dáváme si něco k jídlu a snažíme se luštit třetí zprávu, ale furt nemůžeme přijít na to, podle jakého klíče ji ti bídáci z T. O. Dobré činy zakódovali. Nakonec na to přijde Peprník, tak se vydáváme na horu Gashebrun I. . Dolů sejdeme v pohodě, zase až do údolí a pak kolem nějakého zchátralého kostelíka uprostřed ničeho. Čeká nás znovu nekonečný krpál se záludným trasovitým stoupáním, které vám dá naději, že jste už už na vrcholu a pak se před vámi zjeví ještě strmější a ještě delší svah, než prve. Opozdím se za ostatními z mé party o dobrou čtvrthodinu, plíce nezvládají, nohy taky ne a hlavně už ztrácím elán. Nakonec se už na vršek přece jen dohrábnu a najdu tam kromě Sysla, Pepra a Mraviho i Zvířecí a Drákulu. Chvíli podrbeme, holky se pak zvedají a pokračují v tom úmorném pochodu dál. Chvíli luštíme zprávu a pak se zvedáme a taky jdeme dál. Zase se dalo do hustého chumlání, přidal se vítr. Šlapeme si to z kopce dolů na další kopec, na cestě po nějaké době potkáváme zase Drákulu, tentokrát samotnou. Zvíře se prý nabídla, že dojde na vrchol hory pro zprávu sama a Drákula to s díky přijala. Taky už má docela dost, je to fakt náročný. Smutným pohledem se kouknu na kluky a říkám, že tu taky asi počkám. Nic nenamítají a šlapou do kopce. Chvíli si povídám s Drákulou, pak ale přichází Zvířecí se zprávou, společně ji luštíme. Vychází nám vrchol hory Mahala. Je to pěkně daleko. Ztrácím optimismus. Jediné, co mi dodává trochu naděje, je Kátmándú pod námi, tedy malá vesnička Prášily, snad kluky přemluvím a dáme si teplý Tibetský čajík. Kluci se vracejí a s cestou do Kátmándú souhlasí, dáváme se tedy svahem přímo dolů. Je to pořádný krpál a terén tak pro zlomení nožky, cíl ale stojí za to. Navštěvujeme Prášilskou hospůdku a už v předsíňce se musíme smát, neb je do stropu narvaná zelenými batohy, tu a tam nějakou usárnou a teletem. Kdo by to asi tak mohl být? Uvnitř potkáváme téměř všechny bludičské party. Dáváme si teplý čajík, kterého nám přinesou snad jen decko, teplou polévku (ta je mňam) a já ovocné knedlíky (přinesou na obrovském talíři takové čtyři malé ubožáky, co se třesou vprostřed). Hned je líp. Brzo si k nám přisedá i Zvíře s Dráculou, které jsme naším příkrým sestupem ze svahu někde předběhli a nabízejí společenství na dnešní večer. Souhlasíme. Asi hodinku posedíme a pak se vydáváme na Mahalu, Jde nás několik skupinek, ale ta naše se vydává příkře do kopce v místech, kde si myslíme, že se asi bude nacházet vrchol, a tím se dělíme od ostatních. Stoupáme a stoupáme, uf, je to makačka, ale po tej hospůdce jsem plná optimismu a vesele mi to šlape. Ukáže se, že jsme vrchol trefili opravdu správně.Nacházíme zprávu, po rozluštění nám vyjde výška kopce hned naproti. Zase mezi ním a námi leží hluboké údolí, tentokrát i s jezerem, takže z výšky 1300 metrů klesnout zase hluboko dolů a pak vystoupat to samé a ještě něco navíc. Nálada mi o dost klesne. Přijde mi, že tomu chybí nápaditost, která tu vloni byla. Teď jen vylezeme na kopec, zpátky do údolí, na další kopec a zpět. Tohle je šestý kopec a už mě to všechno nějak neba. Dlouho se kousíček pod vrcholem dohadujeme, který že kopec z těch třech naproti je ten náš, poněvač z popisu Dhaulagiri 8167m. n. m. se dá špatně poznat, jestli je to ten vyšší nebo nižžší z těch dvou, od kterých nás dělí zase celé hluboké údolí. Čert vem Indyho a Chemika. Tak zase za jemného chumelení klesáme dolů do údolí. Přejdeme jedno rašeliniště a i poslední jedinci, co měli v botě doteď alespoň závidění hodný milimetr sucha, o něj přicházejí. Všechno je durch. A to ještě zdaleka netuším, co nás čeká dál. V naprosté tmě klopýtáme v hrbolatém lesním terénu, odspoda už je slyšet divoký hukot říčky. Jsem přesvědčená, že ostatní taky chtějí spát na tomhle břehu a brodit říčku až ráno, jenže jsem asi málo drsná a se svou fóbií z letošního Rumunska dost v nevýhodě. Nahází do řeky kameny a šup šup, už jsou na druhém břehu. Vody je tam tak ke stehnům, ale stejně se mi nechce v mrazu do tej vody. Po kamenech totiž absolutně nemůžu-prostě je ve tmě vůbec nevidím, krize. Navrhuju, že tu pro dnešek přespím sama a ráno je doženu-nebudou dalekou, už je tma a jsou utahaní stejně jako já. Mravi odmítá a furt mě nutí říčku přejít, ostatní povzbuzují, cítím se jako to nejnemožnější stvoření, co tahle země vůbec nosí, navíc si kvůli akci o záchranu Hvězdičky pořádně zmáčí botky Mravenec a dokonce i chudák Sysel. Ale na druhou stranu mě nakonec dostanou aniž bych musela brodit. Cítím se vyždímaná jako kus hadru. Nejdeme už daleko, u nejbližšího potůčku nabereme vodu a o pár metrů výš ve stráni si najdeme místečko na spinkání. Děláme ohýnek, povídáme si, vaříme čajíčky a při tom se snažíme vysušit alespoň maloučko mokra z našich bot. Povídáme a sušíme dlouho do noci-je to snad nejpříjemnější moment z celého bloudění. V tu chvíli ještě netuším, jak často budu na tuhle pohodovou chvilku vzpomínat. Jdeme spát. my s Mravem si stavíme igelitový přístřech a na nás si navazuje svou celtu Peprník. Spacák mě mokře pohladí-neměl šanci za ten dnešní prosněžený den uschnout, ale docela hřeje, alespoň trošku….V noci se několikrát budím. Za a) je mi dost zima, za b) mám pocit, že mám mokrý spacák od vršku až úplně dolů a za c) mám pocit, že na mě pořád sněží. Hned po rozednění zjišťuju, že všechny ty pocity mají své odůvodnění. Igelit nad námi se ve větru nadzvedává a absolutně neplní svou funkci. Na mě i Mravim je vrstva sněhu, která se odspodu vesele rozpouští-to vysvětluje ten mokrý spacák. Zimu zas vysvětluje to, že se mi u nohou ohnula karimatka a tak mě odspodu chrání až někde pod zadkem, svrchu zachumelené nohy leží přímo na sněhu. Brr. Venku už pobíhá Sysel a dělá oheň. Blahoslavený Sysel, myslím si, když mi plameny olizují na kámen zmrzlé boty, do kterých se téměř nešlo narvat. Trošku rozmrznou, ale ne moc. Kolik jen může být stupňů pod? Hned po snídani se s námi loučí Zvíře z Dráculou, loučíme se spolu „na sestoulanou“, je nám úplně jasné, že se musíme potkat u další kontroly nebo krátce po ní. Jenže co je úplně jasné na všedním vandříku, radikálně se mění na Bloudění. Zvíře z Dráculou už jsme ten víkend nespatřili. Vůbec. Ale to teď ještě netušíme, vesele se loučíme, dojídáme snídani, je pohoda. Ta, alespoň u mě, končí ostrým výstupem do děsivého kopce hned po snídani. Udělá se mi divně od žaludku, na chodidlech mi rozdírají zmrzlé boty, srovnatelné ohybností s lyžáky, každý s puchýřů velikosti pěťáků rozsetých po chodidlech, k tomu začne hustě chumelit tak, že není vidět na metr před sebe-ostrý silný vítr snad ani nepočítat. Brrrr. Po dlouhém lezení vyjdeme na „předvrchol“ kopce se skalním zubem. Peprník prozkoumává skálu, Sysel s Mravem jdou ještě výš, úplně na vrchol hory. Ztrácím sílu, kapku u nosu už ani neotírám, je tam pokaždé hned nová, vítr ostrý jak nůž proniká pod každý kousíček mého oblečení a nohy ve zmrzlých botách jsou necitlivé a studené jak dva kusy ledu. Najdu si závětří mezi nízkými smrčky, sedám si na batoh a sním si o poklidném vandříku někde v Jizerkám, praskajícím ohni a jemných tónech lehce vybrnkávaných do ticha na kytaru. Jéé. Škrábe mě v krku, vrátil se mi kašel, s kterým jsem před týdnem a něco marodila, prostě celková krize. Peprník mě brzo nachází mezi smrčky a říká, že na skále žádná kontrola není. Vlezeme si do jedné skalní skuliny a tam, chráněni před fujavicí, čekáme na Sysla s Mravem. Vracejí se snad deset minut po našem zalezení do skuliny se špatnou zprávou-na vrcholu hory jsou dvoje stopy - patrně Zvířete s Dráculou-ale kontrola se tam nenalézá, musíme níž. Lezeme tedy zas níž, mám už všeho plné zuby. Nakonec po víc jak půlhodině chůze kontrolu najdeme, nachází se v naší mapě za místem, kde nějaká prevítská ruka umazala asfaltovou silnici, které jsme se klidně mohli držet a najít tu hloupou horu hned a ne až po dvou hodinách beznadějného bloudění. U 7mé kontroly nacházíme Barbánka s jeho průvodcem. Mají už složený portrét dalajlámy-kousky papírového puzzle přilepili na kus igeliťáku indulonou a kupodivu to drží. Dávají nám ten slepenec, poděkujem jim a když odcházejí, dáváme se do luštění šifer. Hledáme dlouho klíč, podle kterého jde šifra přečíst, ale nakonec nalézáme a vyrážíme k dalšímu kopci-pro změnu. Nese podle naší mapky jméno Cho-Oyu, tak tedy vzhůru dolů. Další monotóní cesta, chvíli přes rašeliniště, kousíček po staré asfaltce a pak zase do kopce. Mravi je na mě moc hodnej, jde celou cestu do kopce se mnou, je to o něco lepší pocit, než když člověk vidí trojici zad někde v dálce, která mu nakonec úplně zmizí a on jde dál jen podle jejich stop ve sněhu a v duchu si mudruje, že si samoťák na Šumavě představoval jinak. Na dalším kopci natrefíme na odcházejícího Barbánka. Po rozluštění šifer, které jde mužským tentokrát dost rychle, se dozvíme, že musíme přebrodit řeku Gangu a naším cílem je - jak jinak - další kopec, ale tentokrát zase dost vysoký, Lhotse, ach jo. Gangu nakonec brodit nemusíme, je tam mostík, ale ta úděsná cesta do kopce. Blbě se mi dýchá od rýmy, studený vzduch mě furt nutí ke kašli a spaluje mě děsivá žízeň, která mrazivou vodou s kusy ledu nejde absolutně zahnat. Ach jo, kopec je nekonečnej! Plazím se na jeho vrcholek snad celou věčnost. Konečně jsme na vrcholu! Zase se setkáváme s Barbánkem a spol. Mužský už mají vyluštěnou zprávu, splichtíme oslavnou báseň na Yettiho a ze tří možností kam jít, odsouhlasíme tu nejbližší-300m odtud máme někde najít žlutý flek na čemkoliv a u něj zprávu. Dáme se tím směrem a pak hodinu neúspěšně hledáme a hledáme. Přidali se k nám i Barbánkovci, ale i s jejich pomocí pořád nic. Nakonec se vrhneme na mapu náhodně procházejících turistů jako supi a zjistíme, že kousek odtud se nacházejí Ledové jámy-pozůstatek po zlaté horečce některé z dřívějších generací. Dát zprávu do jedné z nich vypadá jako typická Chemikárna, už neváháme a neomylně zamíříme k té nejhlubší. Barbánek se odvážně pustí po zledovatělé skále dolů v závěsu za ním jde i Mrav. Nemám nervy na to koukat se, jak se mi tu drahá polovice zabíjí, v tomhle terénu by to fakt mohlo znamenat smrťák, tak obcházím jámu a snažím se zuby přimět, aby alespoň chvíli neopakovaly monotónní telegrafický rytmus. Marně, pořád chumelí a chumelí, člověk má mokrý záda a mokrý boty, to je špatná konstalace pro trošku tepla. Po nějaké době-mě se zdá děsně dlouhá- se objevuje Barbánek a Mrav. Říkají, že zpráva byla umístěna kdesi v desetimetrové ledové stěně, nemám po tom sdělení pro Chemikovce slušné slovo, tohle fakt už přehnali. Vracíme se k batůžkům a pak k bodu, který nám určuje mapka. Scházíme při tom o dost níž, našich bot se dotkne tráva, člověku to o milimetr zvedne náladu. Na místě bodíku na mapě najdeme další, dřív snad zlatonosnou, jámu, tentokrát, je ale vedle uvázaný provaz, alespoň trochu soudnosti T. O. Dobré činy měly. Mrav se spouští dolů pak i Peprník a Barbánek, já si zatím sním o teplém čajíku a ta vidina se mi zdá beznadějně daleko. Trojice odvážlivců se brzy vrací s mapkou, naše další cesta povede přes vesničku Rejštejn, ale to ještě nevím, tak setrvávám v letargii, pravý koleno bolí čím dál tím víc, mrcha, pořád se snažím srovnat krok s ostatními, ale stejně vždycky víc a víc zaostávám. Okolí už začíná vypadat jarně, sníh zmizel, u silničky k Rejštejnu kvetou devětsily a ve vesničce je, heuréka, otevřená hospůdka. Dáváme si mnou vysněný horký čajík (proč jen té teplé vody vždycky dají tak málo?) a maličkého utopence. Mravi mi půjčuje suché ponožky, je to neuvěřitelně prímový pocit. I když si přeju skysnout tu na věky, musíme přece jen dál-naše mapka obsahuje jakési zelené území, dohadujeme se, zda cíl leží na Pustém hrádku nebo v jakémsi Anejském údolí. Zelený flek ukazuje spíš na údolí, tak míříme k němu. Mám už fakt dost, noha neposlouchá, cestou se setmí, míjíme štolu Naději, kterou jsem do tej doby znala jen z televize a míříme dál. Nastává nekonečný bloudění tmavým lesem, nejdřív jen naše parta, pak se k nám přidávají i Barbánkovci. Hledáme oheň, kde bychom našli ostatní bludiče, někde tu přece musí být. Po několika hodinách to nakonec k mé úlevě vzdáváme a steleme si v blízkém seníku ke spánku. Ještě k nám po chvilce dorazí nějaká dvoučlenná parta, našli nás podle světla a nadávek na Indyho. Ten vyšší a rezavej z těch dvou mi je děsně nesympatickej, snaží se nám namluvit, že se nás do seníku vejde klidně sedm, nakonec ho přesvědčíme, že je to blbost, jsme tam čtyři a vyjde to jen tak tak. Usnu ani nevím jak, někdo nade mnou mluví o teplém čaji, mokrých botách, vnímám jen meziprahově. Ráno vstáváme tak kolem osmé, Barbánek odcházel asi o hodinu dřív, slyšela jsem jeho naštvaný řeči na adresu T. O. Dobrých činů, převážně ale na Indyho (viz nadpis). Vydáváme se do městečka Kašperku. Tu a tam vidíme nějakého toho koledníka, snažím se v tu chvíli být neviditelná a když už se některý podívá mým směrem, pošlu k němu vražedný pohled, aby ho ani nenapadlo se něčeho odvážit. Zabírá to. U busové zastávky zjišťujeme, že nám o půl hodiny odjel bus do Sušice, další do Prahy jede až někdy v šest, je to jasný, jde se na stopa. Peprník a Sysel se s námi loučí, chtějí ještě zkusit štěstí na Pustém hrádku, Mravi by asi taky radši šel s nimi, ale jsem ráda, že galantně zůstává se mnou a nic nevyčítá. Zlatej tvor (teda někdy). Stopujeme asi pět minut (nějaký malý klouček mě pod dozorem svého dědy přece jen vyšupal) a staví nám auťák. Přemluvíme řidiče, aby vzal cestou ještě dvě bludičské kolegině-souhlasí. Veze nás jen dva kilásky-do Radešova, ale díky Bohu za ně, je tam už větší provoz a po dalších pěti minutách stopu se už vezeme do Sušice. Řidič nás vyhodí na jakémsi nástupišťátku v Sušici se slovy, jestli nám to sem stačí. Jasně že jo, naše nevěřícný oči totiž po chvíli zjistí, že ten autobus, za jehož zadkem nás vyhodil, má cílovou stanici Praha. Je to jak v pohádce, i když to máme „na stojáka“ a cestou nás pilně oslintává přítulný buldoček. V Praze na Čerňáku zjišťujeme, že nám bus domů jede za půl hodiny, tak jsme vyměkli, na stop se nejde, dom se vezeme busem. Cestu oba prospíme - jak tvrdě, to značí i to, že si až v Hodkovicích všímáme, že to je bus zastávkovej a nikoliv přímák. Doma čeká vysněný teplý čajík, postýlka a pohoda. Nevím nevím, jestli je rok dost dlouhý na to, abych sebrala odvahu a absolvovala další Bloudění. Hvězdička
photos&webdesign by Peprník©