"Rok se s rokem sešel

kdo by hlavu věšel

zima sílu ztrácí

vracejí se ptáci

Jaru patří mnoho díků

přineslo nám Bereniku..."


Je to už rok,co jsem se vyklubala na svět z mámina bříška za asistence tatínka, hodného pana doktora a stejně hodných porodních asistentek. Tatínek sice jen němě přihlížel, ale když mě odnášely vážit a měřit a odsávat vypitou plodovou vodu, šel se mnou a vyfotil mě i nahrál můj první křik a pak mě už zabalenou donesl zpátky do máminy náruče. Tam jsem se spokojeně uvelebila tak, že jsem prvních pár dní neměla ani pomyšlení na jídlo, z čehož byla maminka lehce nešťastná.

Po příchodu domů se ze mě stal velký spáč, dokázala jsem prospat v noci i osm hodin v kuse.

To se ale projevilo na množství mámina mlíčka, které mi pak nestačilo a tak mě musela máma dokrmovat Bebou. Nejdřív jsem papala ze lžičky (pro jistotu, abych nezlenivěla a nepřestalo se mi líbit kojení) a až později z lahve.

Moje první cesty

Letní měsíce jsem strávila vleže na zádech, na procházkách v kočárku.

Můj první výlet byl do Jizerek z Bedřichova na Novou louku a zpět a bylo to 17.června na tatínkovy narozeniny.

2.července jsme byly s maminkou na radnici na vítání občánků Jablonce n.N. Byl tam i můj kamarád Míša, se kterým jsem byla na pokoji v porodnici a který se narodil ve stejný den jako já, jen ráno.

Na první delší cestu jsem se vydala ve svých třech měsících. Jela jsem vlakem k babičce, dědovi a prababičce do Vrchovin.

Navštívila jsem dokonce i místní hudební festiválek ve Valu. Bylo ale moooc vedro, tak jsme tam s maminkou moc dlouho nevydržely.

Ke druhé babičce a dědovi jsme radši jeli, až když mi bylo měsíců skoro pět. Bydlí totiž v Ústí nad Labem a tam pro malá miminka není moc zdravé ovzduší.


Dudlík a já

Celé první tři měsíce svého života jsem se obešla bez dudlíku. Zlom nastal někde kolem čtvrtého měsíce. Od té doby s ním usínám a někdy si na něj vzpomenu i přes den. Nejdřív jsem uznávala jen obyčejný, až později mi maminka propašovala silikonový (prý je zdravější) a teď už je mi to jedno.



Jak mě už nebavilo ležet

Byla jsem trochu lenoch a tak jsem se dlouho nechtěla překulit na bříško. Všichni proto měli radost, když jsem se konečně uvolila bez křiku strávit v této nové poloze pár chvil. To mi byly asi čtyři měsíce. O měsíc a půl později jsem se už suverénně přetáčela na bříško a zpátky.

Než jsem se naučila sama sedět, trávila jsem část dne v autosedačce. Byl odtud krásný rozhled a nic mi tak neuteklo.

Když mi bylo půl roku, mou oblíbenou aktivitou bylo válení sudů z jednoho konce válendy na druhý. Všude kolem mě chránily bariéry z peřin, jó, to byla pohoda.

V té době jsem se taky moc ráda nosila u maminky v šátku, hlavně venku, i když tam jsem většinou rychle usnula. Maminka mě nejvíc nosila v úvazu kříž s kapsou.

Začátkem prosince, na začátku devátého měsíce, se mi konečně podařilo sama se posadit. Sice mi ještě pár dní trvalo než jsem to zopakovala, ale před svými prvními Vánocemi jsem už prolezla kdejaký kout.

S lezením po čtyřech jsem si vystačila dalších pár měsíců, než jsem si řekla, že o "patro výš" je to možná ještě zajímavější a zkusila jsem se postavit. Poprvé se mi to povedlo 13.ledna v postýlce. Pak jsem se ještě parkrát vyšplhala po tyčkách postýlky, ale až u babičky v Ústí jsem konečně zjistila, jak na to. Mají tam totiž nižší válendu než my doma a tak to bylo pro mě jednodušší.

U druhé babičky ve Vrchovinách se mi v necelých 11 měsících povedlo pár prvních krůčků kolem nábytku. Doma jsem se pak dál zdokonalovala. Když mě ale chtěla maminka držet za ručičky, tak to jsem se stát bála ( co kdyby mě pustila?:-)


Baštím ráda (a všechno)

První nemléčný příkrm v 5,5 měsících, rozmixovanou mrkev, jsem s chutí slupla, stejně tak i další zeleninku, co mi připravila maminka, ale nepohrdla jsem ani kupovanými přesnídávkami, když jsme byli někde na cestách nebo maminka nestíhala uvařit. Nechutnala mi jen jedna, v té byl kopr.

Jak jsem rostla, do jídelníčku mi přibyly nové pochoutky jako piškotky, bílý jogurt, potraviny s lepkem (ty se můžou až od devátého měsíce) jako ovesné vločky, sem tam i kousek chleba a když jsem hódně škemrala, dostala jsem i ždibec rohlíku.

Kamarádka mamince poradila skvělé kukuřičné tyčinky, tak ty dostávám vždycky, když už se tvářím, že fakt bez jídla umřu:-)

Maminka se hodně divila, že mi chutná vařená červená řepa ( ona ji totiž nemá ráda).

Jak se blížily mé první narozeniny, začala jsem se těšit, že už budu moci jíst všechno co maminka s tatínkem. Pro jistou jsem strkala do pusinky hned všechno, co jsem našla na zemi, to kdyby mi náhodou rodiče chtěli něco zapřít. Mamince se to teda nelíbilo a pořád zametala.

Jen zoubky mi nějak nechtějí růst (mám jen jeden a kousínek dole) a tak stále dostávám jen malé kousky, protože jsem hltounek a všechno si hned nacpu do pusinky, aby mi to náhodou neodnesli!

Večer mi vždycky maminka vyčistí ten můj zoubek a půl kartáčkem-prsťáčkem. Na to se vždycky moc těším, je to skoro jako dudlík.



Má první slůvka

Už v porodnici jsem pořád volala né né né . Asi se mi sem na svět moc nechtělo.

Toto "slůvko" mi vystačilo až do doby, než jsem se začala pokoušet o první slabiky. Jak praví odborná literatura, děti obvykle první vyslovují ta ta, prý je to pro ně jednodušší. I stalo se.

Že to znamená toho fousatého, veselého člobrdu, který tu se mnou a maminkou bydlí a hraje si se mnou, jsem pochopila až později. To už jsem začala říkat i mama, aby to mamince nebylo líto. Většinou ale jsem volala maminku jen když mi bylo ouvej, to jsem jí přece potřebovala nejvíc. Jak se blížil rok, i moje slovní zásoba se začala rozrůstat. Baba, dada, pa, tomu ještě ostaní rozuměli, já toho ale už uměla daleko víc, jen to zatím nikdo nepoznal, no. Akorát na moje ťo to je? mi odpovídali podle toho, na co jsem zrovna koukala.


Moje znamínka

první dvě pihy-jednu mám pod krkem na zádech a tu druhou na vnitřní straně pravého lýtka