Výlet na východ stopem, vlakem, lodí, minibusem, autobusem a dolmušema
Výlet za mořem, antikou a merhabákama
Výlet do Turecka plného nových zážitků
Výlet přes Čechy, Moravu, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Řecko a málem i Srbsko

TURECKO
přes balkán

29.3.2004 ? 10.5.2004

Üčast:

Andy 29.3.2004 - 10.5.2004
Marin 3.4.2004 - 19.4.2004

Deník psal svým škrabopisem Andy
S korekcemi a doplněním přepsáno z papírové verze :)

1.den / 29.3.2004 Vrchoviny-Brno-Bratislava

Tak po dlouhém čekání je to tady. Ani sem pořádně neměl cestovní horečku. Čověk má asi už něco za sebou :) a už mu to tak nepřijde. Teprve až poslední noc, vlastně tu dnešní, mi začalo být šouflo. Ráno sháním po baráku a balím poslední věci, tisknu cedule, posílám poslední maily. Trvá mi to ale, ale v podstatě nikam nespěchám, v sobotu mám mít s Marinem sraz v Istanbulu na letišti. Na poslední chvíli mi píše a pak i volá Cahir, že u něj v BA můžu přespat. Uklízím a jdu se rozloučit s babičkou a vyrážím ...

Je asi 11. Jdu na stopa dolů do Vrchovin, asi 10.auto mi zastavuje na ceduli RK. Řidič je v pohodě a když mu říkám, že jedu do Turecka kroutí hlavou :) . Jede do Brna-Chrlic (výpadovka na BA), skvělý. Kecáme o všem možným. Stavuju se eště v Hypernově pro diáky, který samozřejmě nemaj. Mizím na výpadovku. Vždycky sem tu stál tak max. 15 minut, tak sem zvědavej. Tahám ceduli BA a takový tajný očekávání, že zrovna dnes to bude delší se vyplňuje. Čekám asi 2 hodiny a dostávám hlad.Du se najíst. Jím bagety z domu. Zjišťuju , že mám těžkej batoh :). No konečně se zadařilo a bere mně kamión na Blavu, jakorát že jede cez Skalicu. Vystupuju na břeclavsko-hodonínským sjezdu a stopuju dál. Po chvíli mně bere mladej kluk, kterej toho má taky dost naježděno.Byl mimojiné i v Maroku a Indii. Vykládá mně v Blavě kousek od Patrónky, píšu Cahirovi a dáváme si sraz na Mlýnských Nivách. Měním narychlo na Patrónce v trafice koruny 1:1 a kupuju si lístek. Cahir už čaká :). Jdeme na pívo do jeho oblíbenýho Geronima. Dáváme 2 krušovický a frčíme domů. Eště mi pouští opět fůru muziky, to je jedna z těch věcí, který mi budou chybět. Ale vzal sem si sebou malý rádio, tak to snad bude OK. Eště chvíli kecáme a fotíme se a jde se spát. Zejtra mně čekaj maďari, jak by řekli slováci.

2.den / 30.3.2004 Blava-Rajka-Maďarsko-Budapešť

Ráno vstáváme asi v 7. Cahir de eště koupit něco k jídlu. Trimin nemají kašlu na něj. Pro Cahira přijíždí Janka autem a já odcházím na električku č. 9. Jede až na Obchodní. Jsem tam asi kolem 8:10. Cahir mi poradil dvě prodejny. Ve Fomei by měli mítotevřeno už v 8, někdo tam je, ale je zavřeno. Letím do Nikonu, tam mají až od 9:30, vracím se k Fomei, protože stejně musím vyměnit naproti ve směnárně. 1000Kč=1200Sk. Nějak se lepšej kuci nebo se my horšíme.No a mezitím tam kecám s hezkou slovenkou z Trenčína. Asi po hodině marného čekání a několika lidech, kteří se stejně jako my snažili dostat dovnitř přišla nějaká slečna, pořádně zabrala do dveří a kopla do nich a byly otevřený. Mysleli sme že nás z toho střelí :). Diáky sou krutě drahý :(, ale co .. kupuju jen 3. Aspoň něco. Potom odcházím na Nový Most (SNP) a čekám na bus č. 91, kterej jede až do Čuňova. Naštěstí poměrně rychle přijel a odváží mně až asi 3km před celnici. Nikdo nikde, sem tam projede auto. Je to směr stará celnice, nevadí přejdu tady a pak někde přelezu na tu dálniční. Ptají se kam jedu a tak mi přejí hodně štěstí. Odcházím a asi po 0,5km přelejzám pole. Sem na místě. Je to tady pěkně uježděný, určitě nejsem první :). A už to vidím, na svodidlech je napsáno:"Čekám tu 8 hodin, volové maďarský". Je asi 11. Na radu Mufový rovnou vytahuju ceduli RO v oválu, po asi půl hodině přidávám ceduli Szeged. Celkově asi po hodině a půl mi staví českej kamión a že jede do Kecskemetu, ale že eště musí vyclít v Budapešti. Beru. Jedeme a kecáme.Přichází deštík, vidím asi největší skálu v Maďarsku s nějakým orlem nebo co. Řidič se zdá bejt dost v pohodě. Pauzujeme, dostávám kafe. A pak hurá do Peště. Bohužel jsme ale stačili přejet nájezd na obchvat a řidič jen mávnul rukou, že to nějak projedem, že mu prej budu dělat navigátora .Vjeli sme do centra. Kamiónem, kterej má naloženo 23,5 tuny, hlavním městem Maďarska - opravdu zážitek, navíc skoro bez mapy. Řidič má jen nějakou slepou mapu a pak v atlase úplný centrum a adresu. Všude jsou omezení na 3,5t nebo na 12t. My jedem úplným centrem. Ani jedna cedule se směrem ven z centra. Je to tady dost blbě značený. No nakonec sme se z centra nějak vymotali, a chvilku sme jeli podle ty slepý mapy. Pak sme se naštěstí stavili u pumpy OMV, kde mi ulici ukázali a dokonce mi i jednu mapu dali zdarma. Ta sice nebyla nejlepší, ale už tam byla ta ulice co sme sháněli. Nakonec sme ji našli, až na to že jsme nenašli ProtektorWerk, kde měla bejt ta celnice nebo co to bylo. Našli jsme pouze, adresu ale na ní sídlila úplně jiná firma. No je už kolem 18:00 nikdo nikde. De se parkovat a pak spát. Honza (tak se menoval ten řidič) mi za navigaci nabízí spaní v kamiónu na bidle. Spát tady v Pešti někde venku .. no nevím. Ještě pak přijel jeden jeho kámoš, Franta se menoval, kterýho tady v Budapešti okradli cikáni. Tak sme vypili poslední pivo a kafe a šlo se spát. Bylo v kabině pěkně nahulíno - eště že se pak otevřelo větrání. Ani nevím jak sem usnul.

3.den / 31.3.2004 Budapešť- Kesckemet-Szeged-Nadlak

Ráno sme vstávali na 7:00 - v 8:00 měli začít proclívat. Zajeli sme dovnitř, ale Honza zjistil, že ta firma je jaksi jinde.Eště s jedním slovákem, kterej tam taky dorazil, to šli hledat pěšky. Jak zjistili, bylo to hned vedle. Tak sme přejeli a předali papíry a hoďku čekali. Pak teprve vyrážíme z Pešti, je asi 10:30. Razíme nějakou výpadovkou směr Czegled. V Czegledu se s námi loučí slovák, my jedeme na Kecskemet. Už víme ulici, opět naviguju. Kiškereši Ut., to musí být směrem na Kiškereši :), po zeptání na benzince jedem přímo. Takže trefa. Skládá se sádrokartón. Nakonec ho radši skládá Honza, protože tam nemají zrovna teď člověka, kterej to umí. Po složení mně odváží na benzinku, odkud vyrážím pěšky na dálnici, mělo by to bejt tak 3km.Neušel sem ani 500 metrů a už mně bere mladej maďar (Zoltán) do Szegedu. Byl tak hodnej, že mně odvezl až na konec k benzině a eště mi koupil čaj. Komunikovali sme nejvíc v němčině. Odcházím pěšky směr hranice, jelikož je pošmourno, hledám radši i místo na spaní.Pak se vracím na stopa. Bere mně Istvan do Makó. Přes Mako to bere nějakejma šílenejma uličkama, ukazuje mi za jízdy i svoji tchýni :).Vykládá mně za městem - supiš. Tak teď ještě 23km do Nagylaku. Zastavuje mi rumun a cejtím, že bude chtít prachy. Říkám mu rovnou, že nemám. Chce 15 Euro :), nakonec sem ho ukecal, že mně vezme na hranici (furt mně chce brát do Devy) a dávám mu za to aspoň čokoládu. Vystupuju radši už před hranicej, aby mně pak vůbec zastavil a jdu pěšky. Mulcumesk. Ty přechody sou hrozný jazykově - něco žblebtat maďarsky a pak zase rumunsky. Maďaři v pohodě, ale za to rumuni mně zatápěj. Chtějí další doklad s fotografií.Nemám.Něco se jim nelíbí s fotkou. Přišel nějakej policajt de frontera a někam si to odnes. Za chvíli se vrací, passporťák mi po další chvilce dává razítko a já sem v Rumunsku. Udělala se už docela tma, honem pryč.Koukám, že není kde spát.Přemejšlím co teď. Sou dvě možnosti, buď kamiónem nebo vlakem. Zkouším stopovat. Je tma ... nic ... tohle nejde. Volím ranní vlak. Jdu kousek zpátky na benzinu, viděl sem tu exchange a taky se chci zeptat na přechod do Bulharska. K mému překvapení tu mluví dva lidi slovensky. Půjčujou mi mapu, kterou si nakonec stejně kupuju. Doporučujou mi přechod Calafat-Vidin. Tak uvidíme. Ráno v 5:20 prej jede minibus do Aradu. Je to asi 50km a chtěj za to prej asi 50000Lei, radí mi i kam mám jít spát. Potkávám i další slovensky mluvící lidi. Asi v 11 jdu spát. Spím na takovým palouku kousek od benzinky, nad ránem poprchává a je poměrně zima.

4.den / 1.4.2004 Nadlac - Arad - Temešvár - Craiova - Calafat

Několikrát se probouzím. Nakonec v 4:50 vstávám, balím, jdu poděkovat na pumpu a zeptat se, kde že to přesně ten autobus staví. Jdu na stanoviště. Přijíždí nějakej minibus. Říká 100000Lei. Já říkám 50000 Lei. On to bere a zjišťuju, že taky mluví slovensky. Jedeme do Nadlaku a nastupuje asi 12 lidí, z toho půlka se normálně baví slovensky. Ještě stále za tmy odjíždíme do Aradu. Jdu zjistit v kolik mi to jede, kupuju jen do Temešváru. Jede to v 7:02. Jdu si koupit eště rumunskej chleba. Na perónu nějakej totálně ožralej a polonahej rumun v sedě chčije na zem a něco u toho řve. Vlak těch 50km do Temešváru jede snad 1,5 hodiny. V Temešváru zjišťuju, že odsud další tři hodiny vůbec nic nikam nejede. Můj vlak jede až v 13:42 a je to rychlík do Bukureště. Já budu vystupovat v Craiově. No mám 3 hodinky času. Lepí se na mně nějakej houmles, kterej umí dobře anglicky. Pomáhá mi koupit jízdenku (do Calafatu), tak ho za to zvu na pívo. Sedíme v začmuzený nádražce a popíjíme bere. Vypráví mi o svým houmles životě, o tom co dělá a tak pod. Pak na mně udělal fígl a směje se jak mně dostal. Je totiž první duben - apríl a oni ho asi taky uznávají :) . Pak říká, že by mohl udělat i silnější vtip a přitom kouká na můj batoh a foťák. Začínám mít trochu strach, dopíjím a radši odcházím na nádraží psát deník. Pak jdu ještě na sluníčko, mám ještě dost času, tak se jdu podívat na říčku poblíž nádraží, vegetím a nabíjím mobil. Pak odcházím zpět na nádraží a tam se ještě stíhám seznámit se slečnou z rumunsko-ukrajinského pomezí. Chvilku kecáme i rusky, ale moc to nejde. Odcházím na vlak. Mám rezervoár. Mám kupé s nějakou upovídanou paní, nabízím jí bonbóny, přisedá k nám ještě chlapík z vedlejšího kupé a kecáme. Teda snažíme se :) . Snažím se jí vysvětlit nějaký věci, ale nerozumí. Pak dostávám nápad a sehnal sem pěknou brejlatou slečnu, která jakžtakž umí anglicky. Je to sranda, bavíme se myslím všichni. Paní a slečna vystupují v Drobeta Turnu Severin, kousek od Železných vrat (Portile de Fier). Já pak s chlápkem pokračuju do Craiovy. Dobře šílenej industriál. Tady asi hodinu čekám na další vlak (personál) do Calafatu. Hlídám nějaký starý babičce věci. Odjezd 20:12 - šílená jízda, je to pantograf. Těch 85km jedu šnečím tempem, klasika. Řádí tu fůra ožralejch mladejch rumunů, ale čím víc ke Calafatu tím líp - lidí ubývá. Navíc vlak jede po tmě. Svítí tu jen takový bludičky. Jde na mně sraní. V tom tmavým vlaku mám docela strach o bagáž, ještě že sedím vedle těch hajzlů, seru s pootevřenejma dveřma. Uff. No zvládnul sem to. Asi kolem 23:30 přijíždím do Calafatu. Temnejma uličkama, kde nikdo nechodí, akorát sem tam štěkne pes se blížím k přístavu. Trošku divně se na mně dívají, ale ani se jim nedivím, v takovouhle hodinu jet přes hranice. Ukazuju pas, platím 100000 Lei za loď a jdu čekat. Dozvídám se, že další pojede tak za 1-2 hodiny. OK. No a zhruba v tuhle chvíli se den překlápí na ...

5.den / 2.4.2004 Calafat - Vidin - Sofie - Svilengrad - Edirne

Čekám v docela slušný zimě asi 2,5 hodiny. Přijíždí obrovská loď s rudou hvězdou na boku a s ní frčím přes Dunaj (po třetí). Na druhý straně na mně čekají bulharský celníci. Docela dlouho študujou můj pas, pak se ptají kam jedu, po dalších otázkách typu jestli vezu zbraně drogy apod. dostávám štempl. Je to všechno v pořádku. Ještě mi radí ať si vezmu taxíka, že na nádraží to je daleko a že vlak jede kolem 6:00. Směrovka Vidin 5km. Jdu pěšky mám čas, je asi 3 hodiny ráno. Na začátku Vidinu si dávám kafe. Je ho málo a je pěkně silný. . Ptám se na cestu na nádraží. Vzápětí za benzinou potkávám mapu. Je to furt rovně. Jdu opět nočním městem (mám si prej dát bacha na bulharský cikány- sou prej vostrý). Potkávám jen asi 5 lidí a jedno auto. Vidin je docela pěkný městečko, i takhle v noci. Z bankomatu hrajou Chemical Brothers. Na náměstí lehce bloudím. Pak mně v hotelu směrujou na nádr. Vlak se řekne bulharsky vlak. Přicházím na nádr asi v 4:15. Akorát tu chlapík chystá noviny ve stánku, prej v 4:30 otvíraj, tak to je akorát. Otvírají a já si jdu spokojeně koupit jízdenku a říkám si jak mi to pěkně všechno vychází. Stojí 15,5 Leva. No co teď, jízdenku mám. Lehám si na lavičku, stačím si ještě nařídit budík na 5:20 (v 5:35 to má jet) a hned usínám?
Bing ho. Probouzím se, do prdele co se děje, kolik je hodin, kde jsou všichni?ty vole dyť je 5:40. Vybíhám ven, koukám jestli vůbec mám všechny věci. Mám. Koukám vlak nikde. Ptám se chlapíka u novin, jestli vlak už jel. Chlapík kejve hlavou, že ne ale přitom vidím, že žádnej vlak tu není ?a vzápětí říká DA. A tímto začíná bulharský šílení s kývaním hlavy. Novinář mi naštěstí radí, že za rohem je autobusák a že jede mikrobus v 6:00 do Sofie. Rychle jdu ještě na velkou, mám zas problém :( . Minibus jede do Sofie za 10 Leva. Ok, spěchám. V kolik hodin to tam bude? V 9:30. No skvělý, vlak tam bude až v 10:53 - další přípoj až nějak kolem 13:00. Supiš. Stíhám. Tak nějak si tajně ještě přeju, aby jelo něco před tím vlakem v 13:00 a abych zbytek trasy Sofie Svilengrad moh jet na jízdenku koupenou ve Vidinu. Frčíme dost rychle, dokonce nás zastavujou i policajti. Přijíždíme do Sofie, která jak zjišťuju leží pod velkým pohořím, ještě se sněhem. Řidičovi říkám, že potřebuju jet někam k vlakáči a ten mi říká, že z autobusáku na vlakáč je to kousek. Autobusák vypadá spíš jako obrovská tržnice. Děkuju za svezení a frčím na vlakáč, je to opravdu jen asi 500 metrů. Budova je to monumentální jako ostatně všechny nádraží v Bulharsku. Na informacích se ptám jestli něco nejede dřív a jestli můžu jet na tu jízdenku, kterou sem si koupil. Baba mi vůbec nerozumí. Na velkým displeji zjištuju, že opravdu něco jede asi za půl hodiny no skvělý. Hledám někoho, kdo vypadá aspoň trošku rozumně, holek tady moc není a tak prosím jednoho človíčka, jestli by se mi nešel zeptat na informace. On sám říká, že to je OK, ale pro jistotu se jde zeptat. Je to všechno dobrý. Dokonce jede stejným směrem jako já. Zvu ho na kafe. Opět malý kafe a pořádně silný. Berem si ho do vlaku. Sedáme. Nemáme místenky. Říká, že to snad bude v pohodě. Sedají k nám nějaký cyklisti, který jedou do Rodopů. Mají i mapu, vypadá to tam zajímavě, teda podle mapy. Hodně jeskyní. Pak přichází někdo, kdo má místenky na moje místo. Petar (tak se jmenuje) tam, ale nezůstává a jde se mnou na chodbičku, stejně prej tady může aspoň kouřit. Ulička je i takhle docela plná. No jo je pátek. Kecáme o všem možným i nemožným, cesta rychle ubíhá. Bulharsko je krásný. Petar vystupuje před Plovdivem a já až v Plovdivu. Další vlak mi jede až asi za hodinu a jede až do Svilengradu. Kupuju si ještě místní pochoutku tost (za 1Leva) a kolu. Jdu se ještě za 30 stotinek vyscat a pak už jdu na vlak. Sedám si do kupé, v kterým sedí dvě ženský, starší chlap a nějakej student, s kterým se po chvíli dávám do řeči a dozvídám se plno dalších zajímavostí, například že byl na koncertě U2 v Praze a že se mu tam moc líbilo. Tak mu říkám přesnej datum a že sem tam byl taky. Tamas pak v Dmitrijovgradu vystupuje, já jedu dál až snad na konečnou do Svilengradu. Před nádražím se to rojí a taxikář mi nabízí, že mně sveze na hranice za 15 Leva. To víš že jo, já za tyhle prachy přejel Bulharsko :-))). Ptám se mladé a pěkné slečny kam jede autobus, do kterého všichni nastupujou. Do centra. Hned vedle je pak autobusák, ze kterýho se dá jet i na hranici. Dokonce mi tam zjišťuje i odjezd. Jede to za 10 minut - to je návaznost :). 50 stotinek do centra a 1 Leva na hranici. Vykládá mně asi 500 metrů od hranice. Beru ještě vodu na bulharský benzince a pak jdu na to :). Bulharská strana ok. Celníci se se mnou bavěj jako kámoši. Turecká strana má snad 5 kontrol. Jedinej zádrhel byl, kdzž sem málem obešel celní kontrolu, protože sem hledal OO.Když ale zjistili, že sem Čech, nechali mně ať jdu.

Tak a je asi 18:30 a já sem v Turecku.

Fotím si první raketovou základnu.

Pak u mě zastavuje kluk, že mně sveze. Ještě se vracíme kousek zpátky, jelikož mu chyběly nějaký papíry a pak už frčíme do Edirne. Před Edirne mně vyhazuje a já si užívám první chvilky v Turecku. Posílám domů 1.smsku z Turecka, i Marinoj, aby věděl, že sem už skoro na místě :). Pak jdu do města a už mně zdravěj první merhabáci. Prohlížím si město, je moc pěkný, mají tu tři obrovský mešity. Hledám směr Istanbul, abych moh vypadnout za město, komunikuju víc s lidma. Všichni mi ukazujou směr autobus. Cestou kupuju chleba, mrkev a první kebab za peníze, který mi nechali Bedla s Mufovou. Mňam. Valím do kopce, doufám, že tam za kopcem už nebude město. Je mi dost teplo. Štěká tady fůra psů, ale oni přestanou, bokem stavím stan. Koukám ještě na velkou medvědici a orion a jdu pomalu spát.

6.den / 3.4.2004 Edirne - Istanbul

Ráno je strašná zima, vylejzám a zjišťuju, že stan je jaksi omrzlej. Aha tak to není dobrý. Než to sbalím, ruce mi mrznou. Mažu na stopa, abych to stíhal do Cařihradu. No nejdřív mi zastavuje auto, něco na mně blekotá. Nevím, nerozumím mu a něco mi ukazuje a pak že už musí jet. Další auto mi zastavuje, já se asi minutu sápu do auta a odváží mně asi 200 metrů na sjezd k dálnici :). Tam stopuju i když přemejšlím jestli stojím správným směrem. Stydím se sám sobě za svoji dezorientaci. Moc aut tu nejezdí a odsud z nájezdu už vůbec ne. Jdu dál třeba tam bude další nájezd. Asi po 2 km chůze mi zastavuje chlap a že prej jede do Istanbulu. Je to ještě asi 240km. Valíme to celkem slušně. Nějak blbě pochopil, taky aby ne s tou moji turečtinou :), že z letiště, kam chci zavést, odlítám. Nechávám ho v tom. Těsně před Cařihradem zastavujeme v nějaký autoopravně aut. Asi po hodině čekání mně chlápek odváží před letiště. No supéér. Marin má dorazit až za půl hodiny ;). Čekám a čekám. Po asi 3/4 hodiny vychází, ale hned hlásí, že je bez batohu. No to je průser. Co teď , co pak? Jdem na informace, tam ta baba sehnala nějakýho chlapa, s kterým Marin šel něco vyřizovat. Naštěstí potkává nějaký Čechy, který letěli včera a měli stejnej problém. Tak věříme tomu co říkaj a budem čekat den, trošku se uklidňujem. Co teď kam - no uvidíme. Jde se, Marin na lehko, já na těžko, syčák :). Nabízej nám tu taxíky, autobusy, ale mi se jim úspěšně vyhýbáme. Metro tu asi nemaj. Asi jako v Praze. Odcházíme kousek od letiště. Přemejšlíme kudy dál, v dálce vidíme nějakou pozemní dráhu, jdeme tam zkusíme esli to někam jede. Stojí to jeden milión, ještě že máme nějaký ty penízky od Mufový a Bedly. Jedeme na konečnou, na Aksaray. Je to oproti letištnímu okolí docela začmuzený kouřem, lidi už sou tu takový normálnější, už je to víc orient :). Čumíme po směnárnách a hotelích. Čím víc od hlavní ulice tím levnější. Začínáme na 60 miliónech a nakonec berem hotel Ebseny(?) za 25 mil. Pak teda ještě chvilku sháníme směnárnu. Po chvíli sme ji našli s pomocí asi 3 Turků, nevzali nám natržený euro.Blbci. Kurz 1585000 TL za Euro. Měníme každej 100 Euro. Jsme milionáři :), a ani nemusíme do televize. Jdeme se ubytovat. Pokoj je celkem slušnej. Sprcha a ajclik v jednom, ale i s teplou vodou! Televize s hodně kanálama. Eurookna. Pěkný postele. Večer frčíme ven - na pívo. Sedíme v hospůdce, vypadá to tu docela pěkně, máme to i s výhledem na večerní ulici, v televizi běží fotbal. Pak ale furt vypínaj proud. Pak jedou na agregát, asi je to tu častý. Pivo je za 5MTL, Marin se dočet někde v příčurce, že sem jim dávaj nějaký drobáky navíc a tam číšníkoj nechává milión navíc. Na ulici si ještě dáváme kebab s opečenejma rybičkama. Mňam. Jdeme na hotel a jde se spát.

7.den / 4.4.2004 Istanbul - Izmit

Ráno poleháváme a asi v 11 mizíme do města. Jdeme na internet a na kafe. Hledáme nádraží na druhý straně Bosporu i na naší evropský. E ? Sirkeci A ? Haydarpaša. Pak jedeme na letiště. Věříme, že tam Marinův batoh bude. Vystupujume z metra až před letištní halou, ty syčáci tady mají metro před turistama schovaný pod parkovištěm :) (možná sme si toho v hale nevšimli). Trošku mně tady prohledávají bagáž, včera to šlo bez problému, dneska mají ze mě větší strach. Musím vytáhnout ešák (pravděpodobně si mysleli, že jim tam nesu minu). Nejdřív voláme na starý číslo z letištní haly, ale po asi 15 minutách mně to začíná štvát, protože to tam mají stále obsazený, ne-li schválně vyvěšený. Jdu do infobudky a nutím chlapíka, aby mi tam zavolal a ať s tím něco udělá. Volá a za chvíli pro nás přichází chlapík a vede nás do kanclu s nalezenou bagáží. Říká, že letadlo přiletí až za půl hodiny. To víme taky. Říkám mu, že to je big problem, ale on si z toho evidentně nic nedělá. Asi za půl hodiny opravdu přijíždí batoh a my můžeme frčet! Sedáme opět na metro a jedeme opět na konečnou na Aksaray. Pak koukáme po tramvajích, ale někdo nám radí, že za rohem je další pozemka. Podle mapky v metru sme to věděli že tam něco jede,ale nevěděli jsme co. Lidi nás směřují o ulici vedle, kupuju si za milion pistácie. Pak ještě jdeme do kebabu. Pak se jde na to druhý metro. Je to teda spíš pozemka a jede až do Eminemo. První je dost nabouchaná vystupujeme další zastávku. Čekáme na další soupravu. Pak vystupujeme v Sirkeci.

Odhad byl dobrej. Kousek a sme u moře. Všude to smrdí kouřem. Ryby a ostatní tržní artikl a sou tu velký lodě. Ptáme se v giše č. 1 a posílají nás na dvojku. Haydarpaša? Evet. 1 Milion. Chvilku čekáme v davu, pak někdo otevírá bránu a nastupujeme do lodi. Po dlouhý době zase na moři, teda v průlivu :) .

Tak tohle je ten Bospor. Opouštíme Evropu a těšíme se na náš další světadíl? Asii. Jízda trvá asi 15 minut. Loď je celkem plná. Chodí tady plno prodavačů. Fotíme Istanbul. Cílová stanice je Haydarpaša a ani netušíme, že budova přímov přístavu je nádraží. Mají to tu pěkně udělaný. Pěkný nádraží, který si chcem vyfotit až zjistíme v kolik nám to jede a kolik to stojí. A jéjé, jede to skoro hned asi za 10 minut, cena 3MTL do Izmitu, jízdenky sou stejný jako v Rumunsku :), nebo jako původně u nás. Vlak je až na konci perónu a je poměrně plnej už. Pěkný vagóny. Nalejzáme dokonce i prázdný místa. Vlak se rozjíždí ? tak a až teď si uvědomujeme že sme už v Asii. Studujeme mapu. Koukám se do tureckýho Chipu. Koukáme se z okna po okolí. Jízda trvá asi 2 hodiny, je to asi 100km. V Izmitu sme asi v 7 večer. Sháníme se po mapě města. Získáváme místo ní časopis tureckejch drah s mapou tureckejch drah :). Hned před nádražím nacházíme mapu města :). Studujeme jí a pak už dupeme městem. Kecáme chvilku s mladejma turkyněma. Prohlížíme si ceny v obchoďáku. Kupujeme si pivo, abychom mohli zapít Asii. Pomalu se stmívá a my radši bereme dolmuše směr Derbent. Vystupujeme malinko dřív. Všichni se diví co blbnem. Jdeme do míst, trošku dál od silnice. Nacházíme docela pěkný místečko díky svítícímu měsíci. Stavíme poprvé stan, Marinoj se zdá malej, ale spát se v něm dá. Vaříme něco k jídlu ? myslím, že to byla frankfurtská polívka s rýží. Zapíjíme pivem Asii a jde se spát.

8.den / 5.4.2004 Izmit - Adapazari - Alifutpaša - Osmaneli - Denizli

Ráno vstáváme a sušíme, bylo v noci dost vlhko, všude kolem mrzlo. Po chvíli si domlouváme, že musíme jet na jih. Pomalu balíme a vyrážíme směr dálnice, která je kousek vedle. Nejdřív stopujeme za benzínkou, ale tam to moc nejde. Tak jdeme kousek zpátky směr Izmit, mělo by tu totiž bejt mejto. Peáž je v nedohlednu, zkoušíme stopovat znova. Po další asi půlhoďce jedem. Na Adapazari (teda jen na sjezd z dálnice).Pak chvíli stopujem pod mostem a nájezdu, ale jelikož to moc nejde tak se přesouváme na začátek další vesničky. Dáváme si sváču na zastávce, pak zastavujem dolmuš do Alifutpašy, protože stop nějak nejde. V Alifutpaše si dáváme v místní nalejvárně čaj a Marin kafe. Čaj je dost silnej až trpkej, Marin to samý tvrdí o kafi (asi eště nepil bulharský :)). Posléze odcházíme na stopa. Po chvíli nás berou dva chlápci s nákláďákem, sou tam sice dva, ale vešli sme se :) i s batohama. Vykládají nás asi po 20 km někde v poli u vjezdu asi do nejakýho lomu. Tady si stopujem mladýho kluka, kterej nás bere asi 15km do Osmaneli, kde se stavujeme na pumpě na pití a pak pokračujem ve stopování dál na jih. Po asi 30 minutách Marinovi zastavuje dodávka, která jak zjišťujeme jede až do Denizli. Uff , to je docela dálka. Využíváme toho a rozhodujem se, že se podíváme na Pamukkale. Jeden z nich vykládá, že je policajt. Ze začátku nám cesta připadala úžasná. 400 km , týjo. Ale čím víc sme jeli, tím sme měli divnější pocit. Už nebylo o čem kecat, jeli sme nádhernou krajinou a chtělo se nám každou druhou chvilku vystupovat a fotit. Poslouchali sme silně dunivou muziku, takovej rachot sem v autě eště neslyšel. Pak nás před Afyónem vzali na jídlo, byla už skoro tma. Teprve až v druhý restauraci sme se posadili a nestyděli sme se a dali sme si pěkně do pajšlíku. Maso, salátek, já eště strouhanou mrkev, pivo. No nebyli sme asi zrovna skromný. Pak přišlo na řadu placení, celou dobu sme si tak nějak mysleli, že nás zvou, protože sme to znali z vyprávění. Tak sme se trošku spletli a napočítali nám to na 23800000 TL. To je na naše skoro 500. Ufff. No co spálili sme se, ale to se stane, příště už budem skromnější. Za to sme se pořádně najedli. Jedeme dál a tak trošku máme strach, aby nechtěli za stopa zaplatit. Dopadá to dobře. Necháváme se vyhodit před Denizli na odbočce na Pamukkale. Jdeme kousek zpátky a nalézáme docela pěkný místo na spaní na kopci nad silnicej. Je půlnoc. No ale sme tady! Stavíme stan za měsíčního svitu a jdeme spát.

9.den / 6.4.2004 Pamukkale

Ráno se probouzíme a děláme si volnější den. Vaříme, Marin hodně fotí a nosí různé úlovky jako například brouky, kudlanky a nakonec dokonce želvu. Velblouda už nepřines :).

Asi o půl druhý se balíme a sunem na Pamukkale. Nic nám tu nestaví, jezdí tu plno autobusu na Pamukkale, už to tak vypadá že tam bude narváno, ale naštěstí autobusy sou poloprázdný. Nakonec nám zastavuje dolmuš. Jede přímo na Pamukkale.

Chceme jít dovnitř, ale je to za 5MTL. Což je kilo a připadá nám to drahý. Přemejšlíme co a jak a rozhodujem se že tu zůstanem do večera. Marin běží pro chleba a přines i pivo. Já se du čvachtat v zavápněným korytě. Voda je studená. Pak jdu ještě pro pohledy.8 pohledů za milión. Marin si chce koupit voďoura, tak se tam ještě s ním vracím. Chlapík nám nabízí bydlení. Říkáme mu že dem nahoru do hor. On na to kupodivu, že je to gůd ajdija. Odcházíme a hledáme místo na spaní. Našli sme ho hned na vedlejším pahorku. V podvečer se chystáme navštívit noční Pamukkale. Zjišťujem, že je ale bohužel osvětlený. Tak máme aspoň záminku zkusit nafotit nějaký ty noční fotoze. Setmělo se úplně a my házíme batohy do lesejka a trošku je maskujem a jde se.

Stoupáme po cestičkách, sem tam nějakej ten antickej zbytek, a postupně cestička začíná býti světlou? od usazenýho vápence. Oni totiž rozvádějí vodu do co největšího prostoru. Jak je to celý osvětlený tak máme strach, aby nás nikdo neviděl. Hrajeme si vlastně tak trošku na vojáky. Je to tu dost zajímavý, škoda, že je tma :( .Možná, že sme udělali chybu a měli sme jít ve dne ? ale zespoda Vám to připadá nezajímavý a na pohlednicích taky nic moc. No a pak to přišlo! Asi to bude jeden z nejhezčích zážitků: Přetejkala tam voda do těch malejch jezírek. Zkouším vodu a ona je teplá. Rozhod sem se, že si tam vlezu. Svlíkám se do naha a vlejzám tam. Voda je tak akorát teploučká, rochním se :). Nejradši bych tady vtom zůstal ležet do rána. Jinak se tady v tom asi nesmí koupat. No nic po asi 10 minutách vylejzám a jdeme se podívat eště malinko vejš. Marin něco fotí na dlouhý časy. Pak se za úplňku vracíme na naše stanoviště. Batohy sou v pořádku, stavíme stan a de se spát.

10.den / 7.4.2004 Pamukkale - Denizli - Čukokej - Acipayam

Ráno je krásně, Pamukkale na sluníčku vypadá taky moc krásně. Ještě poleháváme. Pak slyšíme hluk jako když jede auto, ale tak trošku jinej. Pak vidíme z toho směru valící se kouř. Pak vidíme jak na autě mají přidělanej takovej ten vykuřovací stroj.

Ještě, že jede daleko od nás. Situace se, ale záhy mění, auto projíždí kousek pod náma a vykuřuje i nás ? Uff, to je smrad. Urychleně balíme :). Zjišťujeme, že tady vykuřujou takový housenky co ožírají borovice. Scházíme dolů a jdeme se osvěžit vodou a čekat na dolmuš, stopem se odsud těžko dostanem. Dolmuš po chvíli jede a my s ním na otogar (tur. autobusák). Vidím benzinu (Shell), jdeme nabrat benzín. Nejdřív vůbec nevědí co chceme, ale po chvíli vysvětlování mi nalejvá 0,51 litru kuršunzus (bezvolovňák) za 926000 lir. Platím 1MTL, ani se nenamáhal mi vrátit :) .Jdeme zpátky na otogar. Sháníme směr Acipayam, ale pojedem jen do Čukokej (jakoby na výpadovku). Jdu si eště malinko prohlídnout obchůdky za 15 min nám to jede. Pak se ještě fotíme s řidičem. Jedeme kousek městem, pak krásnou podhorskou krajinkou. Náhle sme v Čukokej a že máme vystupovat. V rychlosti vystupujem a když od nás byl dolmuš asi 100 metrů, tak si uvědomuju, že sem tam nechal mapu. Co teď? Jdu se zeptat na benzinu jestli nemají mapu, nemají :( .Tak nás napadá, že leda že bysme rychle něco stopli a dolmuš dojeli :) . Po asi 10 minutách nám zastavuje Okul Tasiti (školní minibus) se studentama a ti z nás mají obrovskou srandu. Ptají se na fůru věcí. Pak zastavujeme u jakéhosi tržiště u silnice. Fotíme se.

Koupili si takový všelijaký oříšky, které nám nabízejí. Sou tady mezi holkama pěkný kočky :). Chválíme je :). Kluci se nám nabízejí, že s náma stráví večer a sou docela neodbytný. Dobrá teda, bereme. Holky mizej domů a my zůstáváme se třema klukama, kecáme o všem možným. Dokonce sme našli ten dolmuš (možná), ale už bez mapy. Kluci nás berou někam do parku, že tam můžeme spát. Děkujeme, ale odmítáme, i když víme, že by to asi problém nebyl přespat tam ale kam na OO a tak. Pak teda že teda můžeme spát v lese. To už se nám zdá být lepší. A že si uděláme piknik. My vaříme kafe, kluci donesli chleba a rajčata a dobrej sejra. Kecáme, rozebíráme fůru věcí, bohužel domluva je trošku horší a tak dochází k občasným neshodám, našli sme i místo na spaní. Kolem 21:30 se s námi loučí a jdou domů, možná trochu zklamaní, možná čekali víc. No my taky, no nic to se stane. Uklízíme a sunem se asi 100 metrů do lesa. Stavíme stan a jde se spát.

11.den / 8.4.2004 Acipayam - Sogut - Kemer - Xanthos - Kalkan

Ráno je pěkná kosa a Marin už nemůže spát a tak se chodí ohřejvat na sluníčko. Balíme se celkem brzy až nezvykle. Ani stan nesušíme a vyrážíme. Jo Marin si uvařil kafe. Jdeme městem a sháníme mapu. Za 3,5MTL sme jednu sehnali, je sice nic moc, ale jak zjišťujem tak aspoň něco. Pak se stavujem na kebab, ten člověk nás pěkně natáh. Jde se na stopa. Marin zastavuje druhý auto. Náklaďák. Jede se. Je to pomalá jízda, protože jedeme kopcema a ten náklaďák je pěkně naloženej. Ale o to víc si to můžeme pěkně prohlídnout. Přejíždíme průsmyk ve výšce 1440. Vysazuje nás na náhorní plošině ve vesničce Sogut. Je tu hotový jaro. Okolní vršky sou pod sněhem.

Je tu křižovatka na Antalyi a na Fethyii. Jdu pro pivo, protože sem prohrál sázku (co za auto pojede jako desátý). Pivo je opět dražší, než říkaj.. to sou ale syčáci. Počkejte až přijedete k nám :)! Po delší chvilce na čerstvým vzduchu a akorát tak sluníčku nás bere nějakej chlápek, co jede do Marmaris. Je s ním docela sranda, ale pak už není o čem kecat a tak docela usínáme. Jede se celkem dost z kopce, potkáváme auto v příkopě s upadlým kolem, sou tu úplně skvělý výhledy na zasněžený vrcholky hor. Vykládá nás v Kemer na křižovatce na Kaš. Něco málo jíme a pak se přesouváme za křižovatku. Po chvilce stopujem dodávku s otevřenou korbou a nábytkem. Hurááá jedem na korbě! Je to zajímavá a rychlá jízda. Fotíme (se).

Vykládají nás na křižovatce na Xanthos.

Super aspoň se tam podíváme. Jdeme ve směru šipky. Z dálky vidíme nějakou věžičku. Potkáváme hrobky, sarkofágy, zajímavý šutry (zbytky antický) a krásný kytky. Tady je to plevel, u nás by to mamka nandala do květináče :). Marin šel na průzkum okolí já hlídám batohy a odpočívám. Pak jdu zase já a Marin vaří hráškovou polívku. Já sem šel ještě kousek dál, fotím nějaký antický motivy, zbořenej chrám atpod.

Pak ale radši mizím, protože sem si všim nějaký hlídací budky a nějakejch lidí okolo. Vracím se na jídlo. Pak se vracíme stejnou cestou na hlavní silnici. Vidím zde ve stěně bagrem odkrytý hrobky, jdu se podívat. Do jedný vidím, je to normální hrobka :) . Pak stopujem auto, jede ale jen dolů do městečka, nabízí nám že nás odveze na dolmuš, ale my odmítáme.Po chvilce nás bere auto s takovým správným strejdou a bere nás do Kalkanu. Rozhodujem se, že jednu noc zůstanem tady. Scházíme k moři a konečně se vykoupu ve slaný vodě. Voda je teda pěkně ledová, po 5 minutách lehkýho čvachtání lezu z vody. Pak jdeme hledat místo na spaní na návrší nad mořem pod olivovníky. Marin něco našel, čistíme to tu od šutrů, sou tu pěkně ostrý a sou všude. Už víme co myslel Bedla s Mufovou těma ostrýma kamenama. Stavím stan, Marin jde spát pod širák pod olivovník. Usínám dost rychle (opět).

12.den / 9.4.2004 Kalkan - Kaš

Ráno se probouzím pomalu ve vodě. Rosa. Napadalo toho dost. Probouzíme se relativně pozdě, sušíme. Marin se běží opět porozhlédnout po broukách. Pak píše pohledy. Už od rána je pěkný vedro. Marin si vlastně ještě šel umejt nohy a vlasy k moři. Nezdá se to, ale odcházíme až v 15:30. Docela prodleva :) . Jdeme na pláž. Pláž je kamínková, mezi skalama. Koupu se. 2x. Voda je relativně studená. Dá se v ní vydržet dobrejch 5 minut. Pepr by řekl, že je OK a byl by ve vodě celej den :) . Pak se pomalu balíme a jdeme koupit něco k jídlu a poslat pohledy. Pohled za 700 000TL. To de.

Pak jíme na místním kruháči a Marin dopisuje ještě jeden pohled ségře. Běží ho poslat. Pak ještě v zahradnictví nabíráme lehce kalnou vodu a jdeme na kopec stopovat. Jde na mně zase velká strana. Běžím pod most, no pár lidí už tady bylo. Pak stopujeme, no moc to tady nejde, je to nějaký divný, je tady asi hodně turistů, nebo všichni jezděj někam za roh (jo je už mimochodem 18:00). Čekáme skoro asi 45 minut, nakonec nás bere dvojice Turkyně Američan, kteří jedou Dacii Solenza. No tak to je dobrý :). Řídí ona, on mluví dost srozumitelně, říká že pochází z Oregonu, že bydlel na West Cost a pak v NY a že prej byl lawyer (právník), ale že už je starej a že too much stress tak, že se přestěhovali i s tou jeho Turkyní do Kaše. Cesta je klikatá, malé pláže lemují skaliska, na jedný pláži přemejšlíme že budeme spát, ale bylo nějak málo času na rozhodování. Nakonec jedeme až přímo do Kaše, že nás odvezou na pláž. Skvělý. Jenomže pláž není pláž, ale kemp, nechceme je urazit, když už jeli takovou dálku kvůli nám. Jdu se jako podívat po kempu a čekám až odjedou. Pak se vracím a říkáme, že ne a že to zkusíme jinde. On vyhrožuje policajtama, ale nemá šanci :) . Když jsme sem jeli, tak sem si všiml antickýho divadla Antiphelos. Tak to zkusíme tam někde. Vypadalo to tam dobře. Divadlo pěkný, prej až pro 4000 lidi, to se nám nechce věřit. Místo jsme našli pod stromem za divadlem. Už spím taky pod širákem, pro stan není místo. Je teplo, takže by to mělo bejt v pohodě. Pro jistotu uvazuju batoh s Marinovým a šňůru zaplejtám pod sebe. Pro změnu dlouho usínám - pozoruju hvězdy. Dobrou noc.

13.den / 10.4.2004 Kaš - Chimaera

Na ráno sme si nařídili budík na 7:30. Vstáváme jakžtakž dobře. Jdu na velkou stranu a něco slyším, tý brďo želva a velká. Tak si jí fotíme. Stejnej typ jako v Denizli. Marin říká, že to je místní zajíc. A sprdnul mně, že říkám stejnej typ :). Pomalu balíme, procházejí tu 3 babičky asi jdou na bylinky. My odcházíme a už se sem hrnou kozy z pahorku poblíž. Jdeme k vodě, já tam lezu, Marin jen nohy. Pak se sušíme a vyrážíme do města, musíme koupit novou láhev, tamta se nějak píchla asi o keř. Včera sem viděl, že prodávaj melouny, dostal sem na něj chuť. Tak se jdem zeptat za kolik jsou, uff kilo za 2,5 milionu. Nabízí nám meloun tak za 8 MTL - tak na to zapomeň hochu. Tak nám nabízí rozbitej za 7 MTL. Ani ťuka, nakonec slejzá na 5MTL, ale to už mně přešla chuť a odcházíme. A máme poměrně hlad, tak jdeme na Adana kebab, ale je to jinej než sme chtěli, ale to nevá je stejně dobrej. Chlápkovi za to platíme a on chce eště dyško (nebo jak se to píše), ale má smůlu vůůůbec mu nerozumíme :). Pak razíme na stopa, eště potkáváme prodavače melounů, kterej na mně něco huhlá a dělá ksichty. Na stopu je pěkný vedro a nikdo nechce zastavit. Zastavuje nám mladej kluk, kterej ukazuje, že jede někam nahoru. Díky počkáme radši na další. Po delší chvilce nám zastavuje děda, kterej taky jede nahoru, no nic berem, vypadá to, že nahoře bude velkej filtr. Taky že jo. Ale hlavně tady je stín. Po chvilce přijíždí z druhý strany traktor se dvěma merhabákama a zastavuje těsně za náma. Něco se nás ptá, vysvětluje kde je Chimaera, pak z druhý strany přichází děda a ukazuje nám názorně jak se tady stopuje :) . Málem mu skočil pod kola :). Po chvilce jedem i my do malé horské vesničky Leglai nebo tak nějak se jmenovala. Bereme vodu, fotíme se s koněm a jdeme dál po silnici. Nakonec si stopnem strejdu, kterej tvrdí že jede 5 km, ale nakonec nás bere svým náklaďákem až do Kale (víc jak 40 km). Vystupujem, Marin ztrácí krytku na objektiv a my vidíme pláž. Neodoláváme, je ještě čas na to dojet do Chimeary. Cestou na pláž rozdávám malým dětem tužky. Moře je opět krásně čistý, pláž je jako skoro všude kamenitá, ale to je možná i lepší. Aspoň nebudem mít všude písek. Koupu se, Marin opět jen nohy. Usycháme, balíme a vyrážíme směr výpadovka na Antalyi. Po asi 1 km chůze stopujeme holandský starší pár, který je tady na dovolený. Mluví takovou chraplavou angličtinou, ale dá se celkem rozumět. Cesta je opět klikatá a zdá se být docela nebezpečná. Naštěstí sme minuli Finike a to druhý pomerančový město. Nakonec nás vykládají na odbočce na Chimearu. Jde se pěšky prej 7 km. No auta jezděj a naštěstí nás bere po chvíli turkyně. Už sem myslel, že nám žádná holka nezastaví, tím autem jede evidentně tak potřetí v životě, protože ani neví co má v kufru :). No nějak se vejdem. Je to Fiat Uno.Směje se, že musí furt točit volantem serpentinama, až sme jednou málem vyjeli z cesty.Vykládá nás dole v Ciraeli, chleba už nikde nevidíme. Jde se na věčný ohně, určitě budou chtít ještě vstupný. Je tu v tom údolí fůra včelích úlů. No přicházíme akorát, pomalu se stmívá. Vstup 2mil. To de, kupujem si eště píva a jde se na kopec. S bagáží to jde těžko. No asi po 20 minutách jsme na místě. Akorát už je skoro tma. Pohoda. Nechápeme princip, když už o tom věděli v antických dobách, že to eště vydrží. Složení je prý methan + další plyny. Je tu poměrně dost lidí. Nějaký holky opodál zpívají nějaký turecký lidový písně, je tu dost němců. Rozhodujem se, že si gulášovku uděláme přímo tady na těch ohních :). Je to rychlý, sou tu i menší plamínky, docela by mně zajímalo, jak to tady vypadá ve dne. Fotíme, jíme gulášovku, posloucháme libé turecké písně, přemýšlíme co dál, kam spát atd. Nakonec se rozhodujem jít nahoru nad tady to místo. Zjišťujeme, že tu pokračuje červenobílá značka. Jdeme spát na nejbližším možném místě. Zezdola se ozývají hlasy hulákání a tmou blikaj blesky z fotoaparátů. Zaleháme sice z kopce, ale to nějak přežijem. Dobrou.

14. den / 11.4.2004 Chimaera - Ulupinar - Kemer - Gölnük

Ráno se probouzíme v poměrně pěkným lese, všechno zpívá, ne jako v noci, kdy tady bylo naprostý ticho a na nějakou sovu, která tady houkala za rohem.Dělá se pěkně vedro. Pomalu balíme, v tom vedru se to rychle moc dobře nedá. Potom vyrážíme směr vzhůru na kopec po bíločervených značkách. Je to krpál, po chvilce nemůžem, pauzujem, Marin fotí zlatohlávky, ale celý to stoupání nakonec má svoji cenu. Přicházíme na jedno z nejkrásnějších míst za tu dobu co sem na cestě. Sou tu další chimérské věčné ohně (je tu pořádnej pařák) a úžasnej výhled na Tahlali Dag (Tureckej olymp), kterej má asi přes 2500 metrů. Marin jde vařit kafe na ohně a já se jdu projít po okolí. Z dálky sou slyšet žáby, někde tady musí bejt potok, nebo říčka. Fotíme se s Olympem, pijem kafe a rozjímáme. Kdyby sme měli chleba, tak tady klidně den vydržíme.Škoda.Vyrážíme po cestě, protožeto vypadá, že vede přesně tak kam my chceme a to zpět na silnici. Scházíme krásným voňavým borovým lesem, vidíme ze shora potok, vypadá jako když v něm teče modrá voda, je to nádhera, scházíme malinko níž. Je tu prostě krásně, odpočíváme, myjeme se, pereme, čistíme zuby, mejeme hlavy, jdeme na záchod :), stříháme si nehty, fotíme, sledujeme žáby, no prostě pohodička. Vegetíme asi hoďku a půl a potom vyrážíme potokem dolů (Marin v něm viděl velkýho kraba). Krásně to tady zurčí. Potok se vlejvá do říčky, přes kterou se musíme dostat na druhou stranu.Sou tu nějaký holandksý turisti, který jdou podle nějaký slepý mapy: 3 metry doleva, pak 2 na sever a 5 dolů a tam bude strom a za ním doleva. Ptám se esli v mapě nemají nějakou jeskyni, protože tady jedna je, ale je to spádnice. Překonáváme říčku pomocí spadlýho stromu(škoda že sem si to nevyfotil), pak potkáváme pěknou přírodní sprchu, tak ji testujeme, protože je furt pořádný vedro. Stoupáme, potkáváme paní želvu, trošku jinej typ než před tím.Potom vidíme něco po čem Marin touží už dlouho: utrhnout si ze stromu svůj pomeranč.Aha nejsou to pomeranče, sou to mandarinky a pořádně kyselý :). potom přicházíme do nějaký oblasti s restauracema a dostáváme chuť na pivo, chvilku pauzujem, zkoušíme stopovat. Bereme to zkratkou na hlavní a stavujem se u takovejch lidí, který tam mají jakoby restauraci. Dáváme si Gozleme, což je taková velká placka se sýrem a zeleninou a je to moc dobrý akorát málo slaný a sušší, ale jinak vynikající. Posléze odcházíme na stopa , bere nás první auto, teda dodávka. Chlápek je nějakej hotelovej agent a umí celkem solidně anglicky. Zkoušíme i ruštinu a je to asi první člověk, kterej se zajímá o to odkud jsme a jak se tam žije. Zároveň to překládá svýmu spolujezdci. Já jedu na batohu, Marin na sedadle. Vykládá nás v Kemeru. Jdeme na pláž. Stavujem se v obchoďáku a kupuju 4 piva a zas nějakou tu slunečnici a 2 Tangy, protože sem si šumáky z domu nevzal a nic jinýho tady neseženu. Odcházíme směrem do města, zjišťujem, že to tu je totální turisťárna a že na nás každej druhej haleká, esli něco nechcem. Marin kupuje na rohu za 1 euro nějakej náramek, kterej v zápětí ztrácí. Pak vidí voďoura, ale chtěj za něj fůru peněz, Marin to sice usmlouvává na 15 euro, ale zase oni nechtějí tu Marinovu 20eurovku potrhanou. Marin má odřený stehno, tak se mu nechce moc chodit.Přemejšlíme jak vypadnout. Našel sem mapu pobřeží na sloupu, protože ta naše je totálně nepřehledná, nacházím nějaký okolní obce a když projíždí autobus a má napsáno Arslan něco tak nasedáme, vyveze nás aspoň za město. Super trefili sme to pěkně jen 250000/person. Za to ale na stopu to stojí totálně za houno, po hodině berem dolmušáka, kterej nás bere asi 15km a stojí nás to každýho 1,750mil, kuy. Vystupujem kousek za městem Doymuk, je tu pláž ale i fůra lidí, dáváme chladit pivo do moře, žerem přibalený voříšky a už sem to nevydržel a jedno pívo si dal. Pak jdu hledat místo na spaní a nikde nic, všude jen hnusnej zarostlej les a ani nevím, že sem tam zdržel tak dlouho. Byl sem tam snad 55 minut a Marin už měl strach tak mi volal ale měl blbý číslo a tak mu to sežralo 35 Kč. No tak odcházíme po silnici kolem místní polovyschlé říčky Doymuk a po asi 500 metrech dole u řeky nacházíme docela pěkný místo pod skalkou. Hledám ještě za řekou, je tam taky pěkný místa, ale Marinoj se už nikam nechce, tak rozděláváme vaření, píva a spaní a jde se chrápat. Jo k jídlu byla směs polívek ;). No usínám dost rychle. Dobrou.

15.den / 12.4.2004 Gölnük - Antalya - Aspendos

Ráno se probouzíme po relativně neklidném spánku, vůbec celý Turecko se mi zdá fůra snů. Marin hlásí, že špatně spal, tak ho nechávám vyspat a já dopisuju resty v deníku a pozoruju okolí a žeru slunečnici. Marin dospává asi do půl desátý, pak si vaří kafe a odpočíváme. Nějak se nám nechce vůbec nic dělat, sluníčko pálí a tak vyleháváme, kecáme a nicneděláme. Já pomalu balím a Marin už má sbaleno a asi v jednu odcházíme na stopa. Bere nás 1. nebo 2. auto a něco mává rukama a my přesně nerozumíme co. Něco, že do Antalye asi nejede. Jedeme a nad náma sou krásný bílý hory, v dálce vidíme jakýsi bílý dým. Dynamit hlásí řidič, přijíždíme do kolony. Řidič říká ať si vystoupíme a ať jdeme na autobus, kterej tady někde stojí. My ho ale neposloucháme a jdeme dopředu. Tam už je začátek kolony. Koukáme na pláž, neváháme a jdeme k vodě. Já se jdu koupat, Marin polehává. Stejně ty auta hned tak nepojedou. Plácám se ve vodě, pak schnu a píšu aspoň pohledy. V dálce přijíždějí první kamióny s kamením a sypou ho do moře. Za rohem skřípe bagr. Ptáme se za jak dlouho to pojede. Moc si nerozumíme. Jen že to bude asi eště 1,5 hodiny. A že nás vezme. Nebo co. Po uschnutí se přesouváme ke koloně. Je tam i ten náš řidič, je u toho bagru. No jo s ním bysme daleko nedojeli. Po chvíli přijíždí z protisměru první auto a někdo už nasedá. Po 10 minutách běžíme k tomu chlápkovi, ale on už tam někoho má, tak stopujeme v koloně jiný auta. Po malý chvilce nás berou tři kluci, vypadaj jak teplouši, nebo jako mafiáni nebo jako něco mezitím. Jeden furt telefonuje, jeden nám připadá nějakej jetej. No máme z toho strach, ale nakonec nás vezou až do centra Antalye. Jeden hovor byl dokonce v ruštině a docela jsme rozuměli. V Antalyi je asi silná ruská komunita, což nám potvrzuje fůra nápisů v azbuce. V Antalyi scháníme banku, internet a mapu. První vidíme internet, bereme na půl hodiny a rozesílám maily k narozeninám. Pak kupujeme doner, což je ten kebab co sme si mysleli, že je adana kebab. 1Mil pohoda. Potom konečně vidíme banku. Je plná lidí, zkoušíme další banky, ale zjišťujeme, že v tý ulici co sme už jiná banka není. Teda sou tu dvě, ale sou mimo provoz. Vracíme se do tý první. Cestou ještě sháním mapu Antalye. Nic. V bance je stejně furt hodně lidí. Čekám frontu asi 20 min, všichni sem nosej asi tržby. Kousek za pultem koukám jak chlápek počítá asi 8Mld TL, což na naše není zas až tak moc :). Marin chce vyměnit natrženou 20eurovku. Nechte¨ějí ji. Měním aspoň já. 20 Euro, kurs 1,63 něco miliónu za 1Euro. Cestou zpět jdeme koupit ještě jeden doner, protože byl dobrej. Využíváme chlapíka ci tam taky stojí, k tomu aby nám poradil jak na Aspendos. Aspendos sme si vybrali jako bod k odjetí z Antalye na východ. Prý tam už nic nejede. No nic, zkusíme nějakej autobus směr východ. Radí nám jet na terminál. Ok. Dlouho nic nejede. Chvilku kecáme, asi po 15 minutách jedeme belediyesi busem primo na terminál. Byla to docela dálka a zaplatili sme asi jen 500 000TL. Pohoda. Terminál opravdu překrásněj, za takovej by se nemusel stydět nikdo někde jinde např. v Praze či v HK No prostě super. Do Aspendu nic už nejede, až ráno. Teď je možnost jet do Seriku nebo vzít bus do Manavgat, což je směr kam my jedem. Jedem busem na Manvgat za 3 mil TL jeden, je to nějakejch 50km takže to docela jde. V autobuse je klimatizace, pohoda jízda, super bus. Poskok dokonce přines nějakou voňavou vodu, kterou si všichni mejou ruce, tak my taky. Voníme :). Bus nás vykládá nás na odbočce na A. , je už skoro tma. Hned chytáme stopa ? dodávku. Veze nás až k divadlu. Cestou ještě kupujeme chleby 4x. Zbavujeme se ošklivý miliónovky. U divadla sou nějaký lidi, který chtěj za prohlídku 10 MTL. Cože? Tolik? Tak na to prdíme. Navíc teď ve tmě bysme nic neviděli. Když odcházíme odcházejí i oni. Aha! Můžem jít dovnitř. Ale už se nám v tý tmě nechce. Pak nám dochází, že nás ten zmrd chtěl natáhnout, tak to si u mě turci zase zavařili. Odcházíme spát do polí. Vidím nějakou cestu, leháme tam, je asi 9, jde se spát. Dobrou. (Ještě berem vodu).


asi 54.den (už dávno doma) / asi 21.5.2004 Vrchoviny

Těsně před oholením

Počet zobrazení stránky: